Jana Machatová a Peter Machata jsou svébytnými osobnostmi autorského šperku. Nicméně, žijí a tvoří ve vzájemné blízkosti, koexistují. Proto se můžeme odvážit jejich díla prezentovat nejen ve velkorysých výstavních prostorách, ale též v nevelkém foyer historické budovy Uměleckoprůmyslového musea v Praze. Objekty jednoho z autorů totiž zaznívají na pozadí tvorby druhého, kontexty se propojují. Jazyk, kterým Jana i Peter promlouvají, má silnou relevanci na současné mezinárodní scéně. Přesto se ryze osobní i obecně lidské reakce na pilíře kultury u Jany a Petra váží ke géniu Slovenska - regionu uprostřed Evropy a zároveň na hranicích.

Jana Machatová (*1972) konstruuje šperk jako zlatnický objekt, systém prostorových plánů. Vše přispívá ke sdělení. Montáž celku i rámce jednotlivých výjevů tématizují způsob myšlení, kladou do souvislostí, fungují jako průzory i značky k návratům. Plné prožití díla předpokládá manipulaci rukama, alespoň myšlenou, když ne fyzicky realizovanou. Jako úhelné kameny svých děl Jana využívá nalézaná a důvěrně poznaná zobrazení, s nimiž volně nakládá, cituje je, zpřítomňuje prázdnotou definovanou okolím. Hloubka citů a zkušenost na straně autorky i diváka klenou časový most mezi minulostí a budoucností. Zlatnicky uchopené obrázky z rodinného alba vracejí příslib životní cesty, preparují podstatné – pouto lásky, souznění a péče při absenci individuálních rysů, zaměnitelnost rolí mezi milujícím a milovaným. Ryzího člověka čekají obě a není na úkor opravdovosti, že jej v Janiných špercích pozorujeme v davu, prizmatem sídlištní šedi. Pouze tam, kde se autorka pouští do boje s doklady o přímé likvidaci člověka státní mašinerií, dosahuje meze svého média. Intenzita tvůrčího prožitku autorku drží na nejzazším okraji proveditelnosti díla. Prvek absurdity do označení objektu s obrazy mrtvých za šperk však přináší až naše nejistota, zda-li má potenciálního nositele. Šperk nepotřebuje být hmotně reálným, ale co když pro něj nejsme schopni připustit napojení na prostor lidského těla? A přeci tato krajní poloha dokládá schopnost šperku nést sdělení. Vztah k otázkám estetiky zůstává spíše na pozadí. Není nutno hrůzný obsah spojit s vypjatě nehezkým, ale ani jej stavět do kontrastu s krásným. Komunikace skrze šperk může probíhat i po jiných drahách.

Peter Machata (*1971) naslouchá tvárným silám. Sochařsky nás vede po vrstevnicích i zlomech, otevírá nitro hmoty. Jak vzniká prostor díla? Díky charakteru materiálu? Stereometrické formě? Díky vůli člověka? Je tvar definován děním uvnitř nebo působením toho, čím je obklopován? Koncert konvexních i konkávních prvků, pulzace velkých a malých, v nás vzbuzují pocit, že my sami jsme mocni tvoření, jsme svobodní při vší sounáležitosti. Suverenita umělce, spájející strukturu přírodniny s rastrem lidového ornamentu nabízí divákovi nazření podstatného. A nebo jde jen o školní model našeho světa? Niterný vztah i pozvánka k účastenství nabývají figurální podoby v kolekci Matka a syn, inspirované Pietou. Střet, posuny a zrcadlení fragmentů těl zoufalé ženy i mrtvého muže, podléhajících tvarovému zobecnění, předkládají pravdu nahou, zahalenou i deroucí se na povrch. Láska netrvá bez žalu, obé z nás činí ty, kterými jsme. Rozjitření však provází spočinutí, aby moment, kdy do sebe vše zapadne, překryla další pouť. Peter na své vlastní cestě obrátil pozornost přímo k nám, konkrétním lidem. Příběh o hledání rovnováhy a životního modu nyní vypráví krajinou těla, reliéfem kůže.

Šperky Jany a Petra Machatových lze chápat jako příspěvek do nekonečné diskuse o měřítku a proporcích, o dosahu smyslů a naší schopnosti obsáhnout celek, naznačený pouhým detailem. Především ale oba tvůrci ve svém kadlubu taví jsoucí se zmizelým, jehož ohlas zesilují každý po svém. Díky umění Jany a Petra se můžeme vymanit z pout lineárního času. Navíc zjišťujeme, že ač prožíváme stejné příběhy, neztrácíme jedinečnost ani opodstatnění. Hlas každého z nás se počítá!