Stejně jako děti vidí ve věcech často živé objekty, i já stavím své obrazy z předmětů, které v mém vidění světa personifikují a symbolizují emoce, chování nebo touhy. Především mě fascinují všechny ty zbytečné, roztomilé věci, které si jako dospělí kupujeme, abychom zahnali pocit smutku. Jejich zobrazení je pro mě symbolem určitého současného způsobu myšlení. Zároveň jsou leitmotivem naší doby (schválně, kolik candy shopů jste cestou minuli? Kdy naposledy jste viděli nějakou tu kýčovitou zbytečnost?). I ti plyšáci jsou čím dál tím „krásnější“ – a čím jsou krásnější, tím více poukazují na to, že jimi potřebujeme něco zakrývat. Je to vidět v popkultuře, všude kolem nás.

A já v tom všem – a skrz tohle všechno – zobrazuji náš svět, jako zrcadlo.

Ale přesto moje obrazy nejsou jen odrazem. Jsou plné symbolů, skrytých příběhů, podivných vztahů a nutí se ptát. Nutím diváka hledět na obraz, kde nic není, jak se na první dobrou zdá. Je zde něco znepokojivě komplikovaného, co je třeba odhalit. Je to obraz, který – když se na něj zadíváme déle – paradoxně neuklidňuje, přes všechny ty krásné věci, které jsou na něm zobrazeny. Podobně jako třpytivá vodní hladina, která skrývá svou podstatu v hloubce, ve tmě. Právě ta podstata je ale zajímavá.