Slovenský malíř Ján Vasilko pracuje s poetikou technické dokumentace, se strategiemi vizuální komunikace a s potenciálem grafických programů. Stanovuje si pro sebe obraz jako výkonný nástroj určité laboratorní platformy, v níž platí předem stanovená formální pravidla. Tato předběžná racionalizace výrazu má své autorské opodstatnění. Jde především o to, pracovat v předsazené odosobněné rovině, v rovině prefabrikovaných forem a tvarů, které mohou vytvářet modelový svět asociací, aniž by autorovi hrozil pád do přílišného patosu, iracionality a exaltace. Volba tohoto přístupu je zároveň sebe-obranou proti eskalaci emocí, které takto zůstávají za filtrační clonou korektního vizuálního jazyka, s nímž však autor zachází pokud možno nekorektně. Nazvěme tento přístup nekorektním konceptem.