Množina fotografie zahrnuje celou škálu technologických přístupů (daguerrotypie, mikro-makrofotografie, panoramatická fotografie, fotogram, ad.), ale i různost vizuálně-ikonografických systémů (v krajnostech od realisticko-iluzivního snímku krajinné scenérie nebo uhrančivě skutečné lidské tváře po abstraktně-vědecké, schematické znázornění magnetického pole nebo kmitajícího bodu).

Fotograf a teoretik György Kepes, který se zabýval jazykem vidění v dějinném záběru (Language of Vision, 1947), zvláštnostmi umělecké, vědecké fotografie a jejich vzájemným překryvem (The New Landscape of Art and Science, 1956), upozornil na fakt, že různé typy fotografických znázornění ovlivňují strukturu našeho vnímání. Podle něj to byla fotografie a varieta možných režimů fotografické reprezentace, které způsobily zásadní zlom (refraction) ve zděděných, tradičních způsobech vnímání a vidění.

Ondřej Přibyl pracuje systematicky, koncepčně a vědomě napříč technologickými postupy a ikonografickými rejstříky. Jeho hlavním zájmem je vidění a vnímání zprostředkované a determinované fotografickým obrazem, zároveň fotografii používá jako model či ilustraci percepce samotné. Jeho přístup je technologicky precizní až pedantský, investigativní, ale zároveň otevřený ke zkoumavému pozorování, intuici, náhodě a obskurním výkladům. V souboru Jednotliviny a jiná pozorování se autor opakovaně utkává s vědomím nemožnosti svět nahlédnout naráz, cele, definitivně. Součástí tématu je i frustrující nejistota pramenící z tohoto poznání. Na Přibylových fotografiích tak stále – i při nejbližším zaostření a limitní konkretizaci zachyceného fotografického obrazu – vidíme jen jakési jednotliviny, příznaky a indicie.

Lada Hubatová-Vacková