V dnešní době konceptuálního umění a důrazu na současnost by se mohlo zdát, že malovat krajinu je vlastně příliš tradiční, příliš zpátečnické, překonané téma, které nemůže přinést nic nového. Opak je pravdou. Stačí jen chvíli postát před obrazy Lenky Falušiové, Tomáše Honze, Adama Kašpara, Aleny Kožené, Ondřeje Mináře, Ivany Mrázkové, Michala Nagypála nebo Evy Vápenkové a nechat se vtáhnout do krajin na nich zobrazených. Divák se může nechat okouzlit nejen uměním mladých umělců, ale i jejich vizemi a sny, které do krajiny (někde záměrně, někde mimoděk) promítají. Krajinu lze definovat z mnoha úhlů pohledu. Například z pohledu práva, ekologie, geologie, historie, nebo umění. Můžeme se na ni dívat jako na součást nás samých, nebo na cizorodý prvek, který nás neustále obklopuje. Člověk nikdy není mimo krajinu a krajina není nikdy jen sama o sobě. Vždy jde o soubor prvků, které jsou spojeny v jeden celek a sami o sobě by vlastně neznamenaly nic, teprve jejich spojením získáváme krajinu – tedy prostor, který nás obklopuje, ve kterém žijeme. Krajina je jak kolem nás, tak i uvnitř nás samotných.

V dílech mladých umělců jsou zachycené dojmy z krajin, kterými umělec prošel a kterými možná teprve projde. Jejich přenesením na plátno, papír či fólii se autoři snaží o přiblížení své vize reálnému prostoru. Snaží se o předání dojmu z krajiny neznámému pozorovateli – návštěvníkovi galerie.

U děl starých mistrů se občas stává, že jsme oslněni nikoliv jejich vlastním uměním, nebo zobrazeným výjevem jako spíše jejich vlastní osobností a věhlasem, o kterém jsme četli v nejrůznějších publikacích. Zde vystavující mladí umělci ještě podobného věhlasu nedosáhli a možná právě proto bude návštěvník o to více vtažen do jejich krajin. Ač všichni mají ve svém hledáčku stejné téma, jsou schopni nahlížet na ně velmi rozdílnými pohledy. Liší se nejen samotnou tématikou, ale i svým vlastním vnímáním krajiny a jejích částí. Každý z nich dokáže v krajině najít svůj vlastní kousek, který je pro ostatní vlastně neviditelný. Rozdíl je patrný i v technických parametrech – rychlé, rozmáchlé a sebevědomé tahy na obrazech Tomáše Honze kontrastují s malířskou technikou Ondřeje Mináře a Ivany Mrázkové. Černobílá díla Lenky Falušiové a Aleny Kožené ještě více zdůrazňují jasné a syté tóny obrazů Michala Nagypála. Skoro abstraktní pohledy na geologické vrstvy v obrazech Adama Kašpara navazují na tušové vize krajiny Evy Vápenkové.

I přes rozdílnou techniku však ze všech děl číší okouzlení prostorem kolem nás. Autoři, jako by se dokázali, na rozdíl od nás obyčejných smrtelníků, dívat na krajinu jinýma očima. V jejich dílech nenacházíme dominanty krajiny, ale kouty, které bychom možná bez povšimnutí minuli. Právě v tom, si myslím, že spočívá kouzlo jejich talentu – ve schopnosti najít v místech, kde by ji člověk nehledal, nečekanou krásu.