Zakrvácená tvář samozvaného komiksového strážce zákona. Až příliš pevný stisk manželčina zápěstí rukou až příliš milujícího filmového manžela. Dávka nábojů vypálená do postav nepřítele ve videoherní střílečce nabízené očima hlavního hrdiny. Jak se cítíme – slovy Susan Sontag – “s bolestí druhých před očima”?

Psychologie, sociologie i mediální teorie již delší čas napínají společné síly k tomu prozkoumat a zhodnotit, jaký dopad má zobrazování násilí ve vizuální kultuře, zejména pak ve zpravodajských a popkulturních obsazích, na diváky různých generací. Skutečně dochází k tomu, jak nás alarmujícím způsobem v pravidelné frekvenci upozorňují média, že se stáváme se sledováním obrazů násilí agresivnějšími? Mohou nás obrazy násilí v prožitku katarze osvobozovat, když nám dovolují se uvolnit ve světě hry a fikce? Anebo jsme se stali otupělými příjemci reprezentací násilí, jež v nás nevyvolávají hluboké emoce, natož pak, aby nás vyburcovaly k určité etické či politické akci?

O obrazech násilí, jež se pohybují v rovině násilí symbolického i fyzického, ale i o násilí jako zdroji tvůrčí inspirace promluví:

• TEREZA KROBOVÁ (mediální teoretička) “Jen tak si zastřílet: Virtuálnost a symbolika herního násilí”
• PAVEL SOUKUP (filmový režisér)
• MARKÉTA KRATOCHVÍLOVÁ (designérka)