V posledním desetiletí 19. století se v italském operním světě objevily nové náměty, převzaté ze soudobé realistické literatury. Literární naturalismus Émila Zoly, osvobozený od romantické idealizace, usiloval o ztvárnění světa se vším jeho utrpením a stejnými cestami šel i operní verismus, zdůrazňující náměty, jejichž děj plný vášní je nejednou doveden až k násilnému konci.

K vrcholným dílům verismu patří opery Giacoma Pucciniho: Manon Lescaut, Bohéma, Tosca, Madama Butterfly. Knižní vydání Obrazů ze života bohémy (Scenes de la vie de boheme) pařížského malíře a spisovatele Henryho Murgera v roce 1851 mělo mimořádný úspěch a Puccini v něm okamžitě vycítil velké dramatické možnosti. Dojemný příběh o lásce básníka Rudolfa k něžné Mimi, které není dopřáno dlouhého života, a o přátelství čtyř mladých umělců na Montmartru byl pro operu ideálním námětem. Libreto Puccinimu napsala proslulá autorská dvojice operního verismu, Luigi Illica a Giuseppe Giacosa, s nimiž skladatel poprvé spolupracoval na Manon Lescaut a po Bohémě ještě na Tosce a Madama Butterfly. Opera měla premiéru 1. 2. 1896 v Teatro Regio v Turínu pod taktovkou Artura Toscaniniho.

Zdánlivá lehkost díla oproti dosud vládnoucímu wagnerismu zmátla jak obecenstvo, tak kritiku, a premiéra byla přijata jen s malým nadšením. O dva měsíce v Palermu však již měla obrovský úspěch. Puccini zde – tak jako později v Madama Butterfly či Turandot – prokázal mistrovství v hudebním vystižení místního koloritu; Claude Debussy prý prohlásil, že nepoznal nikoho, kdo by lépe hudebně popsal Paříž té doby než Puccini.