Sklo patřilo mezi nejvýraznější materiály, se kterými secesní styl pracoval. Navzdory touze tvůrců vymanit se z věčných historismů 19. století, i secese se inspirovala starším uměním. Jednak archeologickými nálezy starého egyptského skla, jednak uměním dalekého Japonska. Střední Evropa, tzn. ve sklářské produkci především Čechy, orientovala svůj výtvarný názor na vykopávky z Egypta. Podnět jim však dal Američan Louis Comfort Tiffany, jenž se nadchl pro staré egyptské sklo při své studijní cestě za kulturou starého světa. Francie, druhá největší sklářská velmoc doby kolem r. 1900, přebírala výtvarné nápady z japonských tavených skleněných past s motivy vážek, motýlů, brouků a květin.

Umělecky nejzajímavější sklo, s překrásnými a velmi jemnými irisy, vznikalo v šumavské sklárně v Klášterském Mlýně u Rejštejna. V ateliéru a posléze manufaktuře Emila Gallého v Nancy se vrstvily různé barvy skla a postupným odleptáváním se dosahovalo reliéfní podoby přírodních dekorů. Navzdory vzdálené inspiraci si Evropa vytvořila svůj dekorativní kánon, jež obdivují diváci výstav a sběratelé umění dodnes.