Josef Bosák fotografoval tváře starých lidí, kteří zažili hrůzy genocidy a občanských válek, mladých dívek a chlapců, malých dětí i nemocných lidí. Fotografoval je doma, při práci, zábavě, ale i v místní polorozpadlé a hodně zanedbané nemocnici.

Autor prezentuje, v jakém duchu se ponese jeho výstava Kus arménské duše: „Zaujala mě atmosféra jejich kostelů, kam pravidelně pokorně chodí za svou vírou, i hřbitovy, kde ukládají své mrtvé. Mým cílem nebylo pouze reportážní zachycení okamžiku, ale pokus o vlastní zobrazení a zvěčnění toho, co jsem viděl svýma očima a cítil na vlastní kůži při setkání s obyvateli této země. Viděl jsem utrpení celého těžkého života, vyryté do tváří starých lidí, cítil jsem bolest s nemocnými uprostřed oprýskaných nemocničních zdí, ale slyšel jsem i smích z úst dětí a viděl radost v očích mladých dívek a chlapců, s kterými jsem se potkal."

Dodává také svou osobní nabídku: „V žádné z těch tváří jsem však nenalezl beznaděj a rezignaci a já si z návštěvy této země přivezl úctu k těmto lidem a obdiv k jejich silné vůli k životu, lásce ke svým rodičům a dětem, hodnotě přátelství a víře v lepší a novou budoucnost. A tento svůj pohled nabízím i vám, kteří se u mých fotografií zastavíte."