Švýcarský hudební a výtvarný kritik, novinář, spisovatel, nadaný kreslíř William Ritter (1867–1955) se jako první francouzsky píšící intelektuál zajímal o kulturu střední Evropy jako celku. Jeho texty zprostředkovávaly slovem a obrazem (včetně fotografií) představu o středoevropské « krajině umění » a jsou zároveň jedinečným pramenem poznání celé epochy od přelomu století do prvních let po druhé světové válce.

Ve svém prvním pařížském období se Ritter pohyboval v blízkosti dekadentního milieu: Joséphin Péladan, Robert de Montesquiou, Elémir Bourges, švagr Zdenky Braunerové. Roku 1888 cestoval do Prahy, usadil se ve Vídni, kde sledoval výuku Antona Brucknera. Na Balkáně objevil subtilně exotickou krajinu a postupně mizící rurální civilizaci. V Rumunsku se seznámil s impresionistickým krajinářem Nicolae Grigorescem, zde se též setkal s Marcelem Montandonem, s nímž se usadil v Rakousku (1896 -1900) a pracoval jako hudební a výtvarný kritik. Silným dojmem na něj zapůsobila Národopisná výstava českoslovanská, uspořádaná roku 1895 v Praze. Začal se seznamovat s českou kulturou prostřednictvím Jaroslava Vrchlického, znal se s Vojtěchem Hynaisem, Milošem Jiránkem, Zdenkou Braunerovou, psal články a literární texty o Praze.  Vlakem a pěšky cestoval po Slovensku, kde se na Myjavě seznámil se svým životním partnerem Jankem Cádrou. Oba muži žili otevřeně jako pár, do roku 1914 pobývali střídavě v Praze, Mnichově, na Myjavě, v Neuchâtelu, psali kritiky, navazovali přátelství, zažívali ale také roztržky a vstupovali do polemik. K nejznámějším patří ta, kdy Ritter, zastánce estetiky přelomu století, obdivovatel Joži Uprky, vehementně odsoudil uspořádání výstavy děl Edvarda Muncha v Praze roku 1905. Zajímavou kapitolu představuje i Ritterovo inspirativní setkání s mladým Charlesem-Edouardem Jeanneretem, budoucím Le Corbusierem či kontakty s hudebním skladatelem Leošem Janáčkem.

Výstava představí osobní dokumenty, fotografie a záznamy z cest, stejně jako díla umělců, jimž se Ritter věnoval a s nimiž navazoval i osobní kontakty. Vedle toho je příležitostí  poukázat na dosud opomíjené cesty  komunikace a mediace středoevropské kultury v jejich neoromantické podobě a dotknout se historie  takových sociokulturních fenoménů, jakými byla pro přelom století charakteristická homosexuální „subkultura“ v její středoevropské podobě.