Velkým tématem moderního umění se po roce 1800 stal sám umělec: jeho profese, postavení ve společnosti i budování jeho sebevědomí před uměleckou kritikou či anonymními diváky. Utváření moderního umělectví zásadně ovlivnila nově zavedená veřejná prezentace děl na uměleckých výstavách, ale také reflexe tradičního i aktuálního uměleckého školení.

Výstava si klade za cíl představit toto téma z různých perspektiv, které ukazují způsoby jeho uchopení v českém umění dlouhého 19. století a propojují ho také s evropským kontextem. Autorky výstavy Eva Bendová (Západočeská galerie v Plzni) a Pavla Machalíková (Ústav dějin umění AV ČR) téma koncipovaly do tří hlavních kapitol.

„Více či méně stylizované a inscenované obrazy, jejichž prostřednictvím umělci zachycovali prosazování vlastní profese ve společnosti, zahrnují zobrazení sebevědomého tvůrce, romantickou introspekci sebe sama i oslavování a kritiku ikon uměleckého či národního společenství,“ uvádí Pavla Machalíková.

„Konkrétně kapitoly s názvy – V soukromí ateliéru i tváří v tvář publiku, Autoportrét / vzájemný portrét a Chrámy umění – odkazují k zásadním tématům uměleckého zobrazování, v nichž umělec etabloval sám sebe jako svobodného tvůrce nebo osobnost veřejného života. Návštěvník zde uvidí tvorbu anglických a francouzských karikaturistů jako byli Honoré Daumier, William Hogarth nebo James Gillray spolu s klíčovými díly českých umělců, autoportréty a ateliéry Karla Purkyně, Soběslava Pinkase, Emila Orlika nebo Ludvíka Kohla,“ doplňuje dále Eva Bendová.

Dlouhá řada vyobrazení uměleckých ateliérů dokládá důležitost tohoto námětu v západním umění. Ateliér byl místem, kde se předávají zkušenosti, a současně intimním prostorem, v němž tvůrce uskutečňuje své představy. Oproti soukromí ateliéru byly nedílným momentem utváření uměleckého sebevědomí veřejné výstavy. Kariéru umělce totiž kromě názorů kritiků ovlivňovalo také očekávání nevyzpytatelných a anonymních návštěvníků uměleckých výstav. V tomto prostředí se vkus, nálada a – mnohdy konzervativní – představy publika staly klíčem k úspěchu, odmítnutí, nebo alespoň pobavení.

Autoportrét v umělecké praxi fungoval nejen jako způsob prezentace uměleckého sebevědomí vůči publiku, ale také jako osobní introspekce. Ani jedna z těchto rovin umělecké komunikace však nebránila tomu, aby byl současně i příležitostí pro výtvarné experimentování s prostorem obrazu, jak ukazují například autoportréty Karla Purkyně. Zobrazování umělců mezi sebou pak potvrzovalo jejich vzájemnou blízkost, návaznost tvorby i existenci umělecké komunity, jako tomu bylo poprvé výrazně v případě nazarénů.

Oslava jednotlivých druhů umění a jejich blahodárného vlivu na člověka i společnost byla v pozdním 19. století důležitým námětem mnoha alegorických a historických kompozic, které ve zkratce představuje třetí kapitola: Chrámy umění. Tato díla doprovázejí dobu, kdy se dlouhé úsilí o emancipaci umění a ochranu umělců propojilo s oficiální podporou, promítající se do zakládání veřejných kulturních institucí i do výzdoby reprezentativních budov. Odvrácenou stránkou tohoto procesu však zůstávala marginalizace těch, kdo se do oficiálního kánonu nevešli.

Na výstavě jsou zastoupeni Josef Mánes, Josef Bergler, Viktor Barvitius, Adolf Liebscher, Karel Špillar či František Kupka.