Výstava ve 3. patře v sýpce.

Výstava Jara Vargy, slovenského vizuálního umělce žijícího v Praze, pobízí návštěvníka k zamyšlení nad situacemi lidského konání v historických kontextech, v kterých se ztrácí jednoznačnost viděného a také věděného.

Tyto události jsou zde zkoumány a přehodnocovány skrz osobní vjemy a pohledy na danou problematiku. Téma vychází z nedávné historie komunistického Československa, konkrétně z pohraničního pásma. To bylo zřízeno, a postupem času vycizelováno, aby bránilo přechodu lidem, kterým nevyhovoval stávající politický systém. Kořeny tématu hraničního pásma jsou spojeny i s osobou Vargova otce, který sloužil základní vojenskou službu v šumavském pohraničí. Ve výstavních prostorách sýpky Varga pracuje převážně s instalacemi, které souvisejí se Šumavou, což je dáno také geografickou polohou Klenové. Ve videoprojekci sestříhaného filmu Král Šumavy (1959) od Karla Kachyni, v kterém autor upravil původně kriminální ideologické drama do podoby romantického příběhu, poukazuje na to, jak může být osobní pohled na historii zaujatý a jak se může měnit s osobností vypravěče. Autor také vychází ze zážitků svého otce, jenž vzpomínal na vojáky, kteří pro své pobavení sestříhali erotické scény z různých filmů v jednu projekci. Výstava se zamýšlí také nad správností morálního chování jedince ve vyhrocené situaci v historických kontextech, které však platí i pro současnost. Je totiž známo, že na tehdejších hranicích zemřelo mnoho lidí, ať už na straně strážců, nebo utečenců. Autor však nemoralizuje, neukazuje prstem na konkrétního viníka. Někdy může být i viník obětí a naopak. Pokud je ideologie věcí kolektivní, může byt i vina kolektivní, nebo se za ni může jedinec lehce skrýt? Další instalací na výstavě jsou dřevěné konstrukce, na kterých jsou jako tapety umístěny fotografie z knihy o šumavské přírodě, kterou přinesl Vargův otec z vojny. Líbivé fotografie dobové přírody jako by popíraly tragické události odehrávající se v jejích „kulisách“, na které snad upozorňují bílá písmena na částech konstrukcí, jež svou nejednoznačností upozorňují na možná nebezpečí. V instalacích Lost Things z roku 2014 jsou vystaveny nalezené předměty z bývalé vojenské základny v Milovicích, které v prostorách galerie získávají jiný význam, než byl jejich původní účel. Tím poukazují na svou pomíjivost a deformaci vlastní funkce v průběhu času.

Toto téma bylo poprvé představeno na autorově výstavě v roce 2014 v Galerii Pavilon v Praze s názvem Situace 50. Volně na ni navazovala výstava ve Východoslovenské galérii v Košicích s názvem Situácia po príchode poplašnej hliadky. Autor na svých vizuálních projektech pracuje dlouhodobě. Dalo by se říct, že se s nabytými znalostmi k danému tématu postupně vyvíjejí. Také tato výstava je příkladem toho, že se cesta hledání podstaty věcí se všemi svými složitostmi tlačí do popředí.

Michal Lazorčík