Výstava na zámku Klenová.

Martin Velíšek (1968) je konceptuálně uvažující malíř. Podmiňuje tvorbu myšlenkou, fyziologicky propojuje konceptuální principy a virtuózně zvládnutou malířskou techniku. Minuciózně malované oleje skýtají potěšení z krásné malby a propracovaného detailu, který nikdy není užit nadbytečně a vždy má svůj smysl. Velíškovy umělecké výstupy tak nepostrádají intelektuální jiskru a vtip, ale ani osobní účastí zajištěný emotivní náboj a obecně sdělitelnou závažnost. A stále jsou to v první řadě obrazy.

V šesti pokojích na zámku Klenová vypráví Velíšek prostřednictvím malířských cyklů šest různých příběhů. Titulní Karkulka nevychází s košíčkem s bábovkou a lahví dobrého vína za babičkou, toto entrée máme za sebou a ocitáme se…vlastně na konci…pokud smrt je koncem. Velíškova Červená Karkulka odmalovaná na ložním prádle představuje smrt jako spánek. Mrtvá, takzvaně spící zvířata z Velíškova života na ložních povlacích neprobudíš.

Téma smrti, respektive dočasnosti bytí, je do jisté míry propojujícím principem celé výstavy. Pomíjivost a proměna jsou hřídelí časosběrného cyklu Říjen. Malíř každého říjnového dne v zahradě vyzvedl pod stromem z trávy ze spadaných jedno jablko, aby je portrétoval a učinil tak výjimečným, jedinečným, a paradoxně přes proces odcházení věčným. Malíř nekonstatuje jen samotné tlení, ale rozvíjí divukrásnou škálu nových překvapivých barev, jimiž rozehrál v plísních a moniliózách jeho paletu druhý život hnijících plodů podzimu.

Minimalistická zátiší pouze o jednom zobrazeném předmětu jsou portréty prázdného nábytku. Cyklus Židle zahrnuje i další jednotlivé kusy nábytku, jež se ve své opuštěnosti stávají existenciálními entitami. Již nejde jen o to, co představuje samotná židle, ale i o význam samotného jejího zpodobnění: Co dělá židli židlí, obraz obrazem? Co je podstatou jejich bytí? Velíšek se ptá po rozdílu mezi reálným předmětem a jeho zpodobněním. Předchází obraz skutečnost? A existuje ta vůbec ještě?

Dotek veselí a vtipu přináší o něco dynamičtější cyklus Darw-in, v jehož základu je Darwinova evoluční teorie. Zde se konečně odehrávají situační mikropříběhy. Velíšek si všímá podobností mezi zvířetem a člověkem, druhem Homo sapiens.

Moucha, na Dálném východě symbol nehmotné, věčně toulavé lidské duše, se stala velíškovsky mnohovrstevnou hrdinkou dalšího z cyklů.Velíšek obraz věčně roztěkané mouchy usměrňuje a rozehrává něžnou muší spartakiádu. Mouchy se organizují v oku libá kompoziční seskupení, blížící se principiálně ke geometrické abstrakci.

Soubor Ecce Homo je založen na podobném principu jako série obrazů jablek či křesel. Jediný motiv je znovu a znovu v malých obměnách rytmicky opakován. Horizontální linie levých ženských prsů je konfrontována s jediným pravým prsem. Je to opět Velíškova šalba obrazem a tentokrát i slovem, hra s  pravostí hned ve třech úrovních. Perfektní realistická malba je od fotografií takřka k nerozeznání. Které je to pravé?

Lucie Šiklová