Adam Kašpar je příslušníkem nastupující generace malířů, kteří se – s vědomím veškeré plurality a otevřenosti současné scény i světa umění obecně – profilují způsobem, jež lze jenom s mírnou nadsázkou nazývat revolučně tradičním: klasickou, realistickou malbou poučenou jak stran technických, tak formálních aspektů věci. Je navíc autorem, který se i tematicky soustředí podobně výlučně a neprakticky – je krajinářem. Obojí má své četné kontace, teorií počínaje a praxí konče; tou, jež obě domény spojuje, je nicméně otázka kompetencí a aspirace na ně, což je samozřejmě záměr ze všech nejradikálnější. A zároveň se také nabízí jeden konkrétní referenční bod – kterým je teorie umění Johna Ruskina. Právě od tohoto momentu bych se také chtěla odrazit a sem směřovat pozornost diváka jednadvacátého století, který možná – pro mne to platí zcela jistě – les a hory, rokliny, stromy, pralesní porosty vnímá spíše jako pasivní prostředí vlastního života, než entitu, strukturu, tvar, celistvost, jíž je potřeba porozumět. A který má k současné realistické malbě přece jen obezřetný vztah. Od Adamových pláten, výborných i bez toho, v tom ale vidím další velký klad jeho práce, se tak dostáváme na míle daleko – a vracíme se zase zpátky.