Realitu světa, kterou většina z nás znala ještě před rokem 2020, nahradil svět zcela jiný. Ještě nedávno se zdálo být zcela přirozené koupit si letenku, zaplatit si last minute zájezd nebo zabalit sebe a rodinu a vyrazit vstříc novým zážitkům do zahraničí – nejlépe k moři. Bezstarostnost, touhu po zážitcích a vydechnutí od stresu současné doby však nahradily obavy, nepředvídatelnost situace a omezení. Dalo by se říci, že se v tomto případě vracíme zpět do dob dávno minulých – doufejme že pouze na krátkou dobu. Výstava Léto u moře přiblíží cesty výtvarných umělců k moři a představí míru inspirace, které ve svém díle díky zážitkům ze zahraničí načerpali.

Jak už vyplývá z geografické polohy České republiky, z hluboce zakořeněné české povahy nebo z historicko-politických příčin, cestování nebylo pro nás, obyvatele střední Evropy, vždy tak snadné a přirozené. Malíři, sochaři, architekti, ale i spisovatelé a vzdělanci cestovali do Itálie s touhou po poznání již od 16. století. Přáli si na vlastní oči vidět slavné antické památky, osvojit si ideální techniky a postupy a také přiblížit se slavné kolébce renesance. Se stejnými záměry se do Itálie vydávali i umělci barokní, klasicistní, žáci tzv. Berglerovy školy, nazaréni a romantici. Kolem poloviny 19. století však zájem umělců z českých zemí o celoevropský kontext začal vytrácet. Nahradilo ho soustředění se na otázky národní. Touha po cestování se začala u výtvarníků probouzet teprve až kolem 80. let 19. století spolu se zájmem o estetiku a nové tendence v umění. Po celou tu dobu měla však jižní zkušenost velkého konkurenta – Paříž – která platila za ohnisko moderní kultury a umění. Tradici a původnost umění, které mohly jižní – mediteránní země nabídnout, stále lákaly množství českých umělců. Malíř pozdního romantismu Beneš Knüpfer (1844–1910) jako jeden z prvních zachytil krásu a autenticitu jižních zemí a objevil pro Čechy neznámý živel – moře, které ve svých dílech vykresloval jako svébytný svět opředený mytologií. Témata pocházející z mytologie, antické historie nebo novoplatonismu byla blízká i Maxmiliánu Pirnerovi (1854–1924). V díle Empedoklés z Akragantu (1914) se snoubil Pirnerův smysl pro alegorická vyjádření s italskou zkušeností. Na vlastní oči se o krásách jižních zemí jeli přesvědčit i Jan Preisler (1972–1918) a Antonín Hudeček (1872–1941), kteří v roce 1902 navštívili slavné sicilské město Syrakusy. Je otázkou, jakým způsobem dokázaly skalnaté mořské břehy ovlivnit budoucí Preislerovo dílo. Jsou snad právě ona skaliska, mořské vlnobití a mariny Středomoří předobrazem slavných Černých jezer?

Otevírací doba

úterý – neděle: 10:00 – 18:00

pondělí: zavřeno

Vstupné