Sen nezná ani nepřipustí rozdíl mezi tím, co je reálné a co ne. Výstava pracuje se snem jako metaforou stavu, ve kterém nelze odlišit realitu od fikce, stavem, ve kterém jsme kolektivně sněni za pomoci současných technologií.

Ve výstavní instalaci se návštěvník setkává s pracemi čtyř autorů. Tomáš Kajánek  zkoumá, jak uživateli vytvářený obsah internetu odkrývá některé symptomy společnosti, konkrétně, jak se v určitých skupinách youtubových videí zhmotňuje strach a iracionalita, což poté zpětně ovlivňuje realitu. Filip Hauer  ve své počítačové hře simulující pracovní den obrací kritickou pozornost ke společenskému pojetí práce a pracovní doby jako opakované mechanické činnosti, zbavující jedince kognitivního vnímání a vlastních morálních postojů. Zvuková instalace Marka Hlaváče , kurátora výstavy, odkazuje na vytváření nových realit činností digitálních algoritmických procesů. Ostatní díla na výstavě jsou sněna v resyntéze, automatické transformaci a imitaci umělou inteligencí. Video Terezy Darmovzalové  (Indukce smutku) může posloužit jako jakýsi klíč k „lucidnímu snění“– taktickému přijmutí snové logiky. Video pracuje s hypnotickou indukcí pocitů, které potřebují být prožity, které ale držíme pod povrchem kvůli pracovní vytíženosti, společenským konvencím, genderovým stereotypům a řadě dalších důvodů příznačných pro čas a prostor, ve kterém žijeme. Jako host téma výstavy svým textem o médiu tarotových karet jako předobrazu či analogie současných technologií doplňuje Vít Bohal, teoretik a člen Diffractions Collective,