Při hledání městské prázdnoty dříve nebo později skončíme u toho, že její esence tkví v osobním pocitu. Prázdná místa pro nás bývají těžko pojmenovatelné, podivné, cíleně opomíjené lokality; jsou to místa zapomenutá či čekající na novou funkci a uplatnění. To, že spočívají mimo náš antropocentrický zorný úhel, však neznamená, že jejich existence je bez významu a obsahu. Tato místa poskytují útočiště divokosti, špetce chaosu v řádu města – částečně či zcela nekultivované zeleni, živočichům, lidem bez domova – tomu, co v organizmu města nechceme vidět a vědomě či nevědomě přehlížíme.