Jiří tu prvně vystavoval v roce 1996 a už tehdy opouštěl krajinu v její bezprostředně věcné podobě. Nikdy ale neopustil řemeslo malíře a neztratil respekt k jeho prověřeným technikám. Zůstává věrný rukodělnému hnětení barev do výsledné podoby. Věrný tomu, co se teď tak často sebejistě přehlíží jako „už vyčerpané a zastaralé“, nahrazeno strojovostí nových neosobních médií bez odchylek v pravidelné nepravidelnosti rytmů Šafaříkova rubata.

Navzdory zdánlivé odtažitosti jeho krajně střídmých tušových kreseb, pastelů a olejomaleb, i úsporných linií jednoduchých tvarů ve vymezující roli přísné skladby barevných ploch, trvá tu zjevná zkušenost přírody, vstřebané hluboko do paměti nejenom v okolí domova, ale i v Pobaltí u Tallinnu nebo na Islandu. Co Jiří zpočátku bezprostředně čerpal z jesenických strání, jejich svahů a travin, z kamení, z hlíny a sněhu, tam venku v krajině tolikrát viděného, ať cestou do hor nebo i vlakem z Olomouce třeba někde za Libinou, vtělilo se do samotné malby. Vrostlo do obrazu, který žije konkrétností často monochromní hmoty barev, někdy jemně rozechvělých a jindy do hladkosti promalovaných. Rodí se znovu z prázdné plochy do malby, svou úsporností blízké Arvo Pärtovi nebo hudbě Rachmaninova nočního bdění. Pramení v malířově zjitřené mysli při jejím naslouchání a vnoření se do ticha tam kdesi na rozhraní prožívané každodennosti a mlžného rozostření snu, na samém prahu noci.

Geometrie příčných řezů, pravoúhlých ploch, trojúhelníků nebo kruhů je mu jen rozvrhem skladby zahrané v čase, ve vrstvách průsvitných lazur hluboké modře, temnoty černé nebo lomených bělob, akordů tlumené červeně, zemitých okrů a chladných hnědí. V čase hnětení nervní tkáně jejich tónů, prostoupených pocitem měkkého rozplývání a pozvolného mizení krajiny pietně uložené v malbě, která je sama v sobě naplněným obsahem. Je obrazem krajiny do tiché „řeči malby“ přeložené…

Miroslav Koval