Na autora výstavy Víta Cimburu a jeho fotografie nás upozornila olomoucká kunsthistorička Anežka Šimková. Poslala nám ukázky z jeho pražských periferií a dlažeb z  poloviny sedmdesátých let, snímky z chuchelského závodiště z let osmdesátých a upozornila i na nejnovější portréty osobností spjatých s opozicí a následným návratem ke svobodě, které k jeho třicátému výročí s předstihem připravila pro kavárnu Muzea umění v Olomouci.

Důsledně černobílá fotografie byla a je pro něho jen okrajovým zájmem. Sama paní Anežka píše, že je „nefotografem“ a o to víc se věnuje architektuře interiérů a autorským židlím, stolům nebo hodinám. Z jeho nenápadných snímků ale vyzařuje atmosféra Prahy doby našich studií, města lidmi živě obývaného a jejich příběhy nasyceného. Místa, kde se denně potkávali třeba i jen od vidění důvěrně si známí a teď ze svého domova postupně vypuzovaní nelítostně tvrdou komercí se současnými přemrštěnými nájmy, rozbujelým turismem se záplavou pseudopražských suvenýrů, laciných cetek a pouťových atrakcí.

Výstava je ohlédnutím do bezčasí šeré patiny oprýskaných zdí, drolících se omítek zanedbaných fasád a dvorků, ale i dostupných nebytových prostorů v nich, levných ateliérů a ulic téměř bez aut. Do nostalgie Hudečkova Nočního chodce a snad  i Lhotákových obrazů. Do toulek svobodných i navzdory nesvobodě, v pospolitosti, která spolu s „právem“ mít a hromadit, urvat si a protlačit se v čase doširoka rozevřených nůžek, tlustých čar a šancí chřadne a skomírá.

Dlažby zůstaly, lidé odcházejí. Cimburovy snímky s  přirozenou krásou jejich patiny, vystavené v galerii vedle známých tváří vysmívaných pravdoláskařů, ke kterým se hlásíme, jsou tak mírně opožděnou připomínkou listopadového výročí: vytoužených změn, propletenců nadějí a zklamání, promlčených vin, zisků a ztrát…

Miroslav Koval