Chtěl jsem být výtvarníkem, a tak jsem se v roce 1962 vydal z Olomouce studovat výtvarnou školu do Prahy. Po necelých čtyřech letech jsem ji opustil. Vladimír Veit mě přesvědčil o písničkářské dráze.

Koupil jsem si kytaru a začal se na ni učit… Psal jsem také texty k našim společným písním a v říjnu 1967 jsme měli první společná vystoupení. Ovšem nastal zde problém s propagací. Rozhodl jsem se tedy, že si sám začnu rýt plakáty do linolea. Snažil jsem se, aby byly výtvarně zajímavé. Tiskli jsme je doma sami a stali se tak vlastně nezávislými.

V roce 1973 jsme připravovali desku moravských lidových balad STŮJ, BŘÍZO ZELENÁ. Jelikož Supraphon ji dal ještě pod patronát Mladého světa, bylo potřeba k ní navrhnout a připravit přílohu. Literární přílohu mi ovšem ihned zakázali. Vyryl jsem tak k osmi písním osm velkých linorytů, kde jsem chtěl tyto vesnické písně představit jako lidové primitivní, či naivní umění. Když jsem dané linoryty předvedl šéfredaktorce Mladého světa, tak mi bylo řečeno, že jsou „negroidní“ a že se k “československému” folklóru nehodí. Všechny moje grafiky tak byly zakázány  k použití na přílohy desky.

To už byl rok 1974. Byly to tak pravděpodobně poslední větší grafiky, které jsem kdy udělal...

Jaroslav Hutka