Známe se od roku 1994, od naší výstavy v Síni Emila Filly v Ústí nad Labem. Jiří pracoval v bance a v rámci možností podporoval tamní výtvarný život. Už tehdy nám ukazoval své krajně úsporné objekty podobné kolážím, sestavené z kartonů, z provazů a z drátů  s jemnou olejomalbou na povrchu jejich linií a ploch: své lehké konstrukce jen volně rozvěšené před stěnou nebo siluety ptáků vznášející se pod stropem a k zemi obrazně poutané kamenem. Vadí mu pozadí i rám, chce, aby jeho „obrazy“ zůstaly otevřené. Plošné kompozice bez podložky jsou tak vzdušnou malbou v prostoru. I ve svých kresbách počítá s prázdnem plochy papíru a platí to tak beze změny dodnes. Nachází ale nové variace převážně přírodních motivů a ladí jejich sestavy.

Vzorem je mu vlnící se tráva, déšť a voda v řece, let ptáků nebo pohyb mraků ve větru. Jsou rytmem všeho, co je přírodě vlastní, co je jejím životem. V tom se spolu potkáváme. I pro mne je libovolný prvek přírody zástupným znakem celku a zpřítomněním její plné jednoty v nerozlišení velkého s malým, výlučného s opakovaným v ustavičných proměnách řádu přirozeného světa. Je zobecňujícím  i jedinečným prvkem zároveň. Stavím ale jenom na linii obalené měkkou tkání a vyhýbám se věcným detailům, zatímco Jiří do svých kompozic vkládá i obrys listu, stromu, mraku nebo věci a jindy vymezení stolu nebo domu v bezprostředně čitelné podobě.

Malbu nikde nestudoval, poznal ale řadu významných osobností. Spřátelil se postupně s třebíčským experimentátorem širokého záběru Ladislavem Novákem, s Jiřím Valochem i Jiřím Kolářem, sblížil se s lounsko-mosteckým básníkem Emilem Julišem a výtvarně se podílel na jeho závěrečném výboru. Potkal i přísně střídmého malíře Jana Kubíčka z Kolína. Všechna ta setkání měla pro něho zásadní význam, a přece je nepřehlédnutelně svůj. Nabízí vlastní vyhraněnou polohu výpovědi, ve výtvarném pojetí na první pohled s nikým nezaměnitelnou.

Miroslav Koval