Málokdo si uvědomil pomíjivost prožívané chvíle. Byla to vratká naděje, jen nakrátko nám darovaná: nešťastně šťastná šedesátá léta, která po desetiletí tuhé cenzury toho tolik znovu nabízela. V jejich druhé polovině už téměř svoboda, z celé čtyřicetileté vlády jedné strany na její úkor nejúplnější. Knihy, výstavy, filmy, rozmach černobílé fotografie a návrat duchovní hudby, Viola, Reduta, Divadlo za branou, vedle Plamene a Hosta měsíčník Tvář a skvělá ediční řada Světové četby. I poslední umlčení se pomalu nořili ze zapomnění: Holan, Deml, Palivec, Kostohryz, Durych, Renč, Reynek, k smrti utýraný Zahradníček... . Nadlouho jediná a proto tak vzácná příležitost začít, a platí to i o Pavlu Holekovi.

Minulý rok tu uzavřela výstava manželů Kolářových s převahou prací Jiřího Koláře, které jsou spolu s Prévertovými pro Pavla nejpodnětnější. Seznámení se s nimi v roce 1964 na stránkách brněnského Hosta bylo pro něho zjevením a „tichým osvícením“. Už jen o tři roky později připojil ke slovům své vlastní „básně psané papírem“, a Pavlovo živé setkání s Jiřím Kolářem v závěru devadesátých let, navzdory jednatřicetiletému rozdílu ve věku, přerostlo v ryzí přátelství. Oba dvojdomí nebo spíš ukotvení v dokonalém souladu slova - hudby - obrazu si hned napoprvé porozuměli.

Pavel se stal jeho svébytným pokračovatelem. Koláž mu načas psané slovo nahradila, aby pak i skrze ni vyzrálo do své čiré průzračnosti. Pravidlo přísné střídmosti ve svém komponování vyvažuje hravostí. Soustředěním na práci v cyklech s čistotou, ve které má prázdno plochy rovnocennou roli, dává plně vyznít výslednému tvaru. Z celé jednolité výpovědi bytostného básníka obrazu i slova nadčasové povahy a vyrovnanosti - tak potřebné v rostoucím neklidu zmatené doby - cítíme zjevnou spoluúčast a soucit s veškerým bytím. Prostoupena tichou melodií, je pomalou větou dynamické skladby všech dvanácti výstav letošního roku.

Miroslav Koval