Čtyři sochy – asambláže dokládající autorčinu fascinaci přírodními a fyzikálními jevy. Za jejich věcnou, tichou přítomností se skrývají lidským vnímáním nevyčerpatelné vibrace a energie.

S Micol Assaël jsem se poprvé potkal skoro před dvaceti lety v Římě. Měla ateliér ve stejném domě jako Jorge Peris, jehož výstavu jsem zrovna připravoval. Jeho obdiv k mlčenlivé a zamyšlené Micol byl nelíčený – a pro mne tehdy trochu nepochopitelný. Všechno se pro mě ale vyjasnilo o několik let později v basilejské Kunsthalle, pro niž ve spolupráci s kurátorem Adamem Szymczykem, jejím tehdejším ředitelem, připravila výstavu Chizhevsky Lessons (2007).

V nekompromisním, produkčně náročném, ale především extrémně působivém projektu hráli hlavní roli vysoké napětí, elektromagnetické pole a divák jako médium jeho zpřítomnění. Ústřední dílo výstavy odkazovalo k vědci Alexandru Leonidoviči Čiževskému, jehož osud je čistým příkladem oné dialektiky „protežovaných a zavržených“, charakteristické pro kariéry významných osobností působících v sovětském Rusku za Stalina.1 Na projektu, který spočívá v instalaci dvaceti měděných plátů v prázdné místnosti naplněné statickou elektřinou, spolupracovala umělkyně v průběhu svého studijního pobytu v Rusku s Michailem Pavlovičem Kokurinem z Výzkumného ústavu vysokého napětí při Elektrotechnickém institutu v Moskvě. Dílo využívá „transformátor, generátor a systém drátů, které transformují částice vzduchu do záporně nabitých iontů generujících statický náboj v prostoru, takže se celá místnost stává obřím kondenzátorem, a vystavuje tak návštěvníky malým elektrickým výbojům, když se dotknou jeden druhého nebo jiného objektu“.2 Místnost je proto také naplněna tichým praskáním. Jemný, ale extrémní zážitek, kdy se ztrácíte ve vjemech aktivizujících prostorovou percepci na nezvyklé úrovni, přináší zvláštní typ „tělesné iluminace“.