Láska je lovec, dívka je laní a laň se lovci neubrání. Lov byl odpradávna součástí lidské společnosti a jejích dějin. Díky své rozsáhlé mytologii a přirozené posvátnosti lesa a divočiny byl od počátku věků také tradičním a vděčným námětem pro uměleckou tvorbu.

Dříve přirozený akt, ke kterému patřily rituály k uctění zvířete a kompletní spotřeba všech částí úlovku, se v důsledku myšlenkových posunů moderní společnosti dostal do kontroverzní roviny. Lov však dal také vzniknout mnoha zvyklostem a obyčejům, které jsou udržovány dodnes. Přestože primárně byl lov vždy určen k získávání potravy a tedy k zachování vlastního života na úkor kořisti, byl často zobrazován jako posvátný a v určitých obdobích i romantický. S lovem jako tématem byl v minulosti spojen vznik nekonečné řady výtvarných a hudebních děl. Stejně dlouho jako je lov spojen s nutností obstarání potravy, a tedy biologickým přežitím, je vnímán i jako symbol vzájemné interakce mezi mužem a ženou, a je tak pevně spojen s vášní, erotickou přitažlivostí a přežitím v rámci rodu. Přesně k tomu odkazuje i cyklus, ve kterém jsou torza a postavy ženy ozdobené antilopími nebo mufloními rohy naaranžovány jako lovecké trofeje. V době celosvětového hnutí MeToo působí cíleně provokativně a genderově nekorektně. Sexuální fetišismus pak evokují černé vyleštěné postavy jakoby oblečené v latexu. Magie smrti a sexualita – obojí nacházíme v různých podobách, propojeních a souvztažnostech v díle sochařky Pauliny Skavové. Panenská bohyně lovu Artemis, která přebývala v lesích s nymfami a smečkou svých loveckých psů zpodobněná jako zlatavá štíhlá kráska korunovaná parožím, by zcela jistě nosila spodní prádlo, které autorka vyrábí z těch nejjemněji probarvených prachových pírek divokých ptáků. Avšak byl by na omylu ten, kdo by očekával povrchní a vyzývavou sexualitu. Cítíme zde spíše jemnější úroveň smyslnosti, která nepostrádá nadsázku, humor, romantickou pohádkovost a ozvěny dávných mýtů. Paulina Skavova patří k výjimečným autorkám, kterých je na současné české sochařské scéně jako šafránu. Ve svém díle navazuje na to nejlepší z českého figurativního sochařství, a stejně tak nezapře ovlivnění historií. Prvotní inspirace zpracovává po svém, s přirozeným vtipem a emancipovaným ženským pohledem na současný svět. Není náhodou, že díky této empirii a citu pro monumentální provedení je často oslovována při obnově historických soch a památníků. Svou imaginaci rovněž uplatňuje i v práci pro české a zahraniční film. Její díla mají vysoký umělecko-řemeslný standard, který u dnešních mladých výtvarníků už dávno není samozřejmostí. Od počátku výtvarných studií vykazovala Skavova silné zaujetí svým dílem, vysokou míru zručnosti a výjimečné pracovní nasazení. Snad právě i díky tomu měla štěstí na učitele z řad legendárních profesorů. Na pražské Akademii výtvarných umění navštěvovala ateliér Karla Nepraše, a po jeho smrti pokračovala v ateliéru intermediální tvorby Milana Knížáka. Po dokončení akademie získala státní švýcarské stipendium a absolvovala postgraduální studia na Hochschule für Gestaltung und Kunst v Luzernu. Bezprostředně po návratu se stala asistentkou v grafické škole Vladimíra Kokolii. Ve svých dílech autorka akcentuje estetiku, která může být pro někoho až na samé hranici snesitelnosti. Svou tvorbu tak dostává až na pomezí designu, ale současně zachovává určitou teatrálnost, důraz na detail a popisnost. Kontinuálně, ale přitom moderně a poučeně navazuje na odkaz nejvýznamnějšího představitele českého barokního sochařství Matyáše Bernarda Brauna a představitele monumentálního realismu Josefa Václava Myslbeka. V díle Pauliny Skavové se dotýkáme něčeho podvědomého a archetypálního. Ozvěny dávných mýtu a legend, tragičnost smrti, uctívání zvěře i lesa, kouzelná božstva, magické a osudové ženy. Nezbývá než popřát dobrý lov! Ať vám slunce stále svítí do zad a ať zastihnete kořist nepřipravenou. Ale pamatujte, bývá větší potěšení z lovu než z úlovku. 

Jan Kunze, kurátor výstavy