Nález černého uhlí v ohništi pravěkého člověka na vrchu Landek v Petřkovicích, datovaný do období před zhruba 23 000 lety, předznamenal pozdější rozkvět uhelného hornictví v oblasti Slezska. Avšak znak dvou zkřížených hornických kladívek – erbu hornického cechu, nás doprovází napříč celým naším krajem. Oblasti Zlatých Hor, Bruntálska, Vrbna pod Pradědem a mnoha dalších ukrývají pod svým povrchem také rudné horniny a odpradávna se zde těžily kovy včetně těch nejcennějších – zlata a stříbra. Zdejší nerostné bohatství se stávalo zdrojem moci, ale také svárů a už v minulosti kolem něho vznikaly nejdříve primitivní hornické osady, později obranné fortifikace a nakonec i celé městské celky, z nichž ty nejvýznamnější měly status tzv. královského horního města (Zlaté Hory, Staré Město u Rýmařova, Janov u Krnova). V průběhu časů se měnili jejich majitelé, správci i obyvatelé, doly se uzavíraly a opět rozfárávaly novými dobývkami a štolami, ale práce v podzemí byla vždy stále stejně namáhavá a nebezpečná.

Prudký rozvoj a modernizace hornictví nastává až v 19. století a souvisí právě s těžbou uhlí v ostravsko-karvinské pánvi. Ačkoliv je v současné době tradiční hornictví v celoevropském měřítku v útlumu, okolní krajina sebou stále nese znamení minulých dob. A ponese je zřejmě už navždy. Ať už ve formě celých nových měst či jejich částí v podobě hornických kolonií, doposud stojícími industriálními komplexy anebo dalšími nepřehlédnutelnými krajinnými prvky – dominantními haldami, rozsáhlými kališti a terénními změnami vytvořenými v důsledku půdních poklesů. Hornictví naši krajinu změnilo a hornická profese, ukrytá našemu zraku tam někde v neprostupné tmě – v dole, někdy i stovky metrů hluboko pod námi, je dokladem lidského umu, odhodlání a také odvahy.