Žít ve východní části Slezska znamená ustavičné střetávání s civilizací a s jejími relikty. Není to útěšná krajina, jež povstala z nerušené symbiózy s lidmi; jsou to fragmenty technických procesů, zbytky těžby, brutálních zásahů do odvěkého řádu, monochromní scenérie rozpadajících se struktur z oceli a betonu – kdysi ambiciózních a pyšných, dnes vystavených zániku – protkaných nervózními liniemi silnic; je to propadání země a její zaplavování kalnými jezery bez života.

Kultura zde není domovem; jsou to jen všudypřítomné civilizační stopy někdejšího budovatelského hédonismu, dnes se propadající do smírné náruče času. Pro vnímaného člověk žít zde znamená jakýsi permanentní stres z nedostatku lidského měřítka, z absence duchovního rozměru života. Malování je nutně terapií – a Andrzej Cieślar ve svých obrazech takovou terapii podstupuje; a současně, jakoby nezáměrně, vydává o svém domově zprávu. Vláčné struktury prostupujících se barevných ploch se střetávají s liniemi, jež nad nimi žijí vlastním životem a jako velká zrcadla obrážejí rmutnou realitu. Dívat se na jeho obrazy je jako sledovat rezonanční desku nervózních proměn. A přitom je Andrzej Cieślar bytostný romantik, jenž za zrcadlem reálného světa objevuje svět nový, nové krajiny, jež jsou oproti těm skutečným, fyzickým útěšné, s bezděčným prvkem laskavého humoru.

Doc. PhDr. Pavel Šopák, Ph.D.