Kolářová si dokázala po boku svého manžela, Jiřího Koláře, který od čtyřicátých let představoval klíčovou osobnost české kulturní scény, uchovat svoji vlastní autenticitu. Neprošla výtvarnými školami, celou svojí osobností však byla orientovaná k tradici moderní evropské kultury. K výtvarné tvorbě přistupovala s originalitou a citlivostí vůči nejbanálnějším fragmentům každodennosti, se záměrem zapomenout na to, co bylo v umění už vykonáno.  Jako jedna z mála českých umělců šedesátých let spojovala nesmírně jemnou reflexi světa s řádem geometrie, a dodala tak své tvorbě univerzální, nadčasovou kvalitu. Bylo by zbytečné a snad i škodlivé uvažovat o jejím díle jako o „ženském“ umění. Je to dílo hluboké, svébytné a stále udivující, má svá tajemství, dokonalost a živý základ – vznikalo totiž takřka jen pro soukromou potřebu své autorky, která se touto cestou metaforicky vyjadřovala jak ke své pozici žena – umělkyně, tak obecně ke světu, kde se největší blízkost může proměnit ve znak celistvosti světa. 

Výstava v Oblastní galerii Liberec nemůže představit Bělu Kolářovou ve všech aspektech její tvorby. Na vybraných malých souborech poukáže na zaujetí umělkyně fenomény času, světla, proměnlivosti, pohybu, na hravost jejího myšlení v sériích, na metaforické šifry, skryté v použitém materiálu, ve způsobu, jak s ním zacházela. Výběr prací se do jisté míry vyhýbá už ustálené představě o autorce, kterou si dnes spojujeme s některými výrazně úspěšnými pracemi. Poukazujeme na skutečnost, že vynikajícího umělce je možno představit nejen prostřednictvím klasických kusů, ale že méně známá díla mohou otevřít cestu k novému, třeba i v něčem překvapivému poznání jeho tvorby.