Společný příběh malířky Jaroslavy Pešicové (1939-2015) a sochaře Františka Štorka (1933-1999) začal již v 50. letech minulého století během studií na pražské Akademii. Když o pár let později uzavřeli sňatek, jejich vzájemná umělecká spolupráce se plně rozvinula.

Námětem tvorby obou autorů se staly především útržkovitě pojaté a komplikovaně čitelné příběhy, nejen mytologické a biblické, ale především osobní, jako byly zlomky vzpomínek a zážitků. Pomocí dekonstrukce, koláže a montáže lidských i nereálných postav vytvářejí obraz světa, jeho minulosti i přítomnosti. Koláž, montáž, fragmentace, archivace, destrukce, animalita, mytologie a alegorie jsou termíny, které se při pohledu na díla obou autorů derou na povrch. Při hlubším zkoumání prací je patrné, že častý motiv lidského těla je autory vnímán jako fragment, který lze duplikovat a formovat do výsledného tvaru, jenž má s lidstvím jen velmi málo společného. Přestože dílo obou autorů bývá tradičně označováno termínem nová figurace, svým charakterem má mnohem blíže k postmoderně, jejíž nástup je v českém umění převážně spojován až s generací 80. let 20. století.