Láska provází celý náš život. Proč nám přináší někdy tolik štěstí a jindy tolik bolesti? Je v tom možné najít nějaké zákonitosti? Prozkoumáme tento hluboký lidský cit z pohledu starověké filozofie i moderní psychologie.

Lásku nelze oddělit od naší duše, a to jak ji prožíváme a vnímáme, vypovídá mnohé o tom, jakými jsme lidmi. Už téměř před 2,5 tisíci lety řecký filozof Platon ve svém díle Symposion chápal lásku jako sílu duše, a její nejvyšší formu jako tu, která se snaží o filozofické poznání. Rozlišoval lásku „nebeskou“, která ve vztahu k jinému člověku klade důraz na charakter a vnitřní kvality partnera, a lásku „pozemskou“, toužící po tělesném uspokojení. 
Lásku můžeme chápat jako silný pozitivní cit, jehož objekt může být konkrétní i abstraktní, stejně tak člověk jako vlast, místo nebo božstvo nebo idea. Její kvalitu a povahu určuje, zda v ní převažuje stránka volní, emocionální či instinktivní.

Můžeme rozlišovat mnoho druhů a úrovní lásky a mnohé jazyky proto pro ni mají více slov, v nichž se tato odlišnost odráží. Potřeba lásku dávat a dostávat se zdá být základní lidskou potřebou a filozofové a náboženství Západu i Východu ji chápali jako všudypřítomnou sílu, která spojuje svět neviditelným poutem bez ohledu na to, zda to vnímáme, či ne. 

Proto nás odnepaměti láska fascinuje. To ona je příčinou hrdinství a skutků, které z nás hrdiny činí, ale i skutků zločinných a ubohých. Láska je silou, která nás pohání, ale jak a kam je již na nás. Budou naším hlavním zdrojem lásky Ideje a city, nebo emoce nebo instinkty?