Nespočetné nohy stonožky v rytmické souhře sunou její dlouhé tělo po kmeni stromu vpřed. Tisíce a tisíce chodců během rušného dne v různých trajektoriích proudí centrem velkoměsta. Také tento složitý organismus lidského mraveniště je poháněn rytmem. I když se každý jedinec pohybuje jiným směrem a jinou rychlostí, základním prvkem umožňující tohoto hemžení je pravidelná struktura pohybu lidské chůze. Je to struktura jejíž kořeny jsou hluboko v naší biologii, přesto se ve své konkrétní podobě váže na řadu sociálních ale také ekonomických, politických či estetických faktorů. Estetično můžeme nalézt v roztomilém cupitání děcka, nebo v chůzi štěstím naplněného či pro nás atraktivního jedince, ale i u pochodujícího vojáka. Opakování pohybových vektorů a vlnění těla v prostoru tím způsobené však může působit i jako struktura kterou vnímáme podobně jako hudbu samu pro sebe.

Řada současných tvůrců, kteří často pracují v médiu videa či performance, ve své tvorbě reflektuje něco velice podobného výše zmíněnému jevu. Míníme tím uchopení pohybu jako estetické struktury. Někteří z těchto autorů takto pracují ve vazbě na tanec, jehož je tento jev vlastně základní podstatou.

Choreografie jako systém pohybové řeči se pak stává reinterpretovaným nástrojem ve hře významů. Jiní tvůrci naopak využívají přímočařejšího uchopení pohybu, když z běžného životního kontextu vytknutá pohybová struktura balancuje na hraně dvojznačnosti mezi gagem a abstrahovanou formou. U výše zmíněného jsou ony pohybové struktury představeny ve své křehké efemérnosti prostřednictvím kineze předmětného těla. Nabízí se ale i další cesta, při níž umělci podchycují právě ony samotné struktury pomocí jejich vizualizace. To co běžně vnímáme jakožto jev rozprostřený v čase a jeho rytmu je pak v některých svých aspektech zpřítomněno jako čistě vizuální forma.

Z doposud řečeného by mohlo vyplynout, že zmíněná tvorba je příkladem nezainteresovaného estétského přístupu, který odděluje specifický jev od jeho sémantického, sociálního, politického, obecně kulturního atd. kontextu. V řadě případů je tomu však právě naopak. Podobně jako je vypreparovaný vzorek pro vědce zdrojem řady důležitých poznatků doplňujících celkový obraz, tak i zde může akcentování struktury odhalit jiný pohled na věc.

Daná struktura pohybu může být generována nejen reakcí na zvuk, rytmus či vizuální stimul, ale také svou vazbou na výše uvedený kontext. Pohyb zde může být dalším svědkem o stavu světa kolem nás, rozměrem který chápe naše bytí v prostoru a čase nejen jako materialitu, ale především jakožto proces.

Výstava akcentuje také polohu kresby, která je rovněž záznamem stopy, tedy pohybu, ať již ruky umělce a uhlu po papíře nebo záznamem stopy performera. Performance ve spojení s kresbou se tak stala klíčem pro výběr současných umělců, pro které je kresba důležitým vyjadřovacím prostředkem. Tvorbu Davida Böhma a Jiřího Franty, Jana Pfeiffera a Adély Součkové spojuje zájem o tradiční výtvarnou techniku, kterou však uchopují současnými výtvarnými prostředky s poukázáním na její univerzální komunikační schopnosti. V rámci výstavy Movere vytvořili site-specific instalace, které pracují s galerijním prostorem a zároveň rozvíjejí různorodá témata vycházející ze současného dění.

Svoboda tvůrčího gesta prostřednictvím kresby ve spojení s procesualitou je zde uchopena jako součást jejich intermediální tvorby, kdy kresbu vnímají v intencích linie uvolněné z omezeného formátu papíru. K čemuž poprvé docházelo v 60. a 70. letech minulého století pod vlivem konceptuálního umění. Výstava reflektuje tyto historické vlivy s poukázáním na tvorbu mladých umělců, kteří je vědomě či podvědomě citují.

Vystavující umělci: Karíma Al-Mukhtarová, Ashley Bell Clark, David Böhm a Jiří Franta, Aleš Čermák, Mira Gáberová, Dominik Gajarský, Antonín Jirát, Petr Krátký, Alice Masters, Jan Pfeiffer, Adéla Součková, Matěj Smetana, Johana Střížková, Zuzana Žabková a Adam Vačkář – Tereza Hradílková