Výstava prezentuje stručnou historii československého a českého letectva s využitím plastikových modelů, textových a obrazových materiálů i různých jiných exponátů. Cílem je přispět k širšímu poznání jedné oblasti naší historie, zejména významu a rozsahu zahraničního leteckého odboje ve druhé světové válce, který se od 50. let vládnoucí moc snažila degradovat na "přisluhovače imperializmu" a vymazat jej z historie. Z vědomí a paměti našich lidí však nikdy vymazán nebyl...

Dne 28. října 1918 se na mapě Evropy objevily nové státní útvary a mezi nimi také Československá republika. Nová republika sice neměla moře ani přístavy, ale měla moře jiné, moře azurové, které ji, s využitím pokroku v novém technickém oboru - letectví, poskytovalo možnost vyplouvat do světa. "Naši lidé rychle pochopili význam letectví a právě ono se stalo jednou z veličin, která brzy napomohla seznámení ciziny nejen se jménem Československo, ale také s prací a schopnostmi jeho obyvatel," říká autor výstavy Ing. Miroslav Irra.

"Vzduch je naše moře", to bylo heslo naší tehdejší mladé generace, heslo cílevědomě uskutečňované od počátku naší samostatnosti do jejího trpkého zániku v březnu 1939. V letech druhé světové války to byli v první řadě právě letci, kteří nasazovali své životy za obnovení samostatnosti republiky od prvních dnů války až do konečného vítězství. Ze 2513 výkonných letců, kteří sloužili v našem letectvu v září 1938, jich přes tisíc odešlo do konce roku 1940 do ciziny, aby přispěli k porážce německých okupantů a obnovení svrchovanosti Československa.

Po vítězství nad Německem je znovu obnovena československá republika a její branná moc včetně letectva. Snahy o navázání na předválečné a válečné tradice však přerušil únor 1948, který s vládou komunistické strany nastolil období závislosti všech oblastí života na sovětském stalinském vzoru. Vše co bylo před únorem, bylo novou mocí dehonestováno a odsouzeno k zapomenutí.

Změna společenských poměrů na konci roku 1989 ukončila toto období. Letectvo se stává součástí armády, která má s plnou vlastní zodpovědností chránit republiku již bez kurately cizí mocnosti, jako součást obranného společenství evropských států. Zároveň to přináší výraznou redukci počtů osob a techniky, neboť západní hranice již není "železnou oponou", bráněnou silami výrazně zatěžujícími státní rozpočet, ale jen pouhou čárou na mapě, přes kterou se dnes můžeme volně pohybovat.