Hitchcockovo “Okno do dvora” (1954) je obecně považováno za jeden z nejlepších filmů, který “mistr napětí” kdy natočil. Podobně jako “Provaz” (1948) využívá minimální scénu, pokoj v New Yorské Greenwich Village s výhledem do dvorního traktu a skrze množství oken do jednotlivých sousedních bytů. Dá se tak mluvit o téměř divadelní scéně prodloužené zvídavými pohledy skrze okenní rámy. Jeff (James Steward), profesionální fotograf extrémních situací je po nehodě při pořizování snímku havárie závodního vozu uvázaný se zlomenou nohou do pojízdného křesla a sžíraný nebetyčnou nudou, která ho vede ke sledování životů svých, do té doby pro něj neexistujících sousedů a jejich interakcí. Rytmus jeho excesivního stylu života se zpomaluje do prakticky nekonečných vteřin. Jakoby se čas začal obracet v kruzích a nikoli v přímé lineární posloupnosti.

Nová série obrazů Daniela Pitína a souvztažný film “Broken Windows” rozvíjí Pitínovo klasické tvarosloví a jazyk na formální i ideové lince. Typicky v plátnech uvězněné charaktery, převzaté z Hitchcockových filmů nebo nalezených fotografií ztrácí hlouběji a hlouběji vztah vůči svému původnímu výchozímu prostředí a sami si začínají uvědomovat, že jejich realita se rozprostřela do komplexního gridu objektových vazeb, referencí a souvislostí. Přestávají tápat v kolem precizně komponovaných kulisách a začínají chápat jejich posunutou dimenzi vidění i citu. Jeff a Lisa, Scotty a Madeleine/ Judy (Vertigo) nebo Lydia (The Birds) se adaptovali na posunutou realitu Pitínova světa a začínají jej mnohem sebevědoměji ohmatávat a přirozeně v něm žít.