Výstava Díry v abstrakci a jiné příběhy vychází z přístupů charakteristických pro celou dosavadní Turkovu uměleckou praxi. Tím základním je ready-made jako „zdrojový materiál“, ať už jím jsou spotřební zboží a výrobky, nalezené fotografie a reprodukce různého typu, a nebo umění a jeho dějiny coby specifické kulturní produkty, které lze rovněž použít jako polotovar k dalšímu převaření.

V Dírách v abstrakci a jiných příbězích konkrétně jde o vznešené formy moderního abstraktního umění a minimalismu, které Turek připomíná, avšak vybaven materiály a bytovými dekoracemi nakoupenými „v tom druhém Bauhausu“, tedy v obchoďáku, kvůli kterému jsou naše šťastné domovy všechny stejně ošklivé. Pokleslost ale není účelem, nýbrž nástrojem subverze, díky kterému ostřeji vnímáme vizuální a významové deviace, jichž se autor dopouští.

Nad tím vším se vznáší autorův příslovečný sklon zacházet do krajnosti, který, jak víme, u něj může vyústit až v provokativní hru s obscénností, a který v rovině post-abstraktního umění je zapouzdřen v samotné výtvarné formě a Turkových hrách s ní. „Jsou to malé estetické experimenty, které jsou pro mne sice zábavné a dobrodružné, ale zároveň je to často chůze po tenkém ledě, hrozícím probořením se do nudy nebo kýčovitosti.“