Že jsou Brdy z větší části vojenským prostorem, je všeobecně známo. Stejně i to, že pohoří táhnoucí se zhruba od Dobříše až k Praze, jehož přesnější označení je Hřebeny, vojenským prostorem není. Možná ale někoho překvapí, že i na Hřebenech se nacházela celkem velká vojenská základna. Byla vybudována na hlavním hřebeni zhruba mezi vrcholy Brdo a Vrážky a v současnosti je opuštěná. Každý rok to sněhové podmínky neumožní, ale poslední dvě zimy se k základně dalo dojet i na běžkách. Milovníky strojově upravených lyžařských tratí sem lákat nebudu – na Hřebenech si lyžaři vyšlapávají stopy sami. Ale i takto vytvořené stopy mohou nabídnout pěkné svezení. Závisí na sněhových podmínkách – aktuality o stavu sněhu mohou lyžaři hledat na webu kamzasnehem.cz, který umožňuje lyžařům se navzájem informovat o aktuálním stavu stop.

Pokud se na výlet vypravíme autem, ideálním startovním místem je parkoviště u silnice mezi Řevnicemi a Mníškem pod Brdy v místě, kde tato silnice kříží hlavní hřeben. Pozor ale o víkendech – pokud je hodně sněhu, parkoviště se brzy zaplní a parkování podél silnice často odměňují policisté pokutami. Po hřebeni vede červená turistická značka, po níž je zpravidla vyjeta lyžařská stopa už od Černolic. My ale vyrážíme po hřebeni opačným směrem, po asfaltové cestě k jihozápadu.

Asfaltky se můžeme držet asi 3 kilometry – mineme odbočku červené značky směrem ke Skalce (ona se stejně brzy vrací) a dojedeme až k rozcestí nazvanému Červený kříž. Podmínky pro jízdu na běžkách po této cestě bývají rozdílné – může být uježděná tak, že se zde dá slušně bruslit, ale stejně tak bývá často „upravena“ pro provoz lesáckých aut a pro lyžaře nepříliš vhodná. V tom případě může pomoci stopa, která bývá mnohdy vyjeta průsekem, co začíná asi půl kilometru od parkoviště, kde asfaltka zahýbá doleva nahoru směrem ke Skalce. Průsek pokračuje pořád rovně a vede až k Červenému kříži.

U Červeného kříže červenou značku opustíme. Nezamíříme tedy na Kytínskou louku, ale pokračujeme na křižovatce rovně. Po pár desítkách metrů stopa opouští hlavní cestu a vede lehce doleva po pěšině do mírného kopce. Zůstáváme víceméně pořád na hřebeni (který v těchto místech není nijak výrazný), nikam nezahýbáme a můžeme sledovat občasné žluté šipky, jichž se stopa drží. Po dalších zhruba 3 kilometrech se cesta opět připojí na červenou značku, která přichází po širší cestě z Kytínské louky. To už jsme téměř na rozcestí Na Soudném. 

I tady pokračujeme spolu s červenou značkou rovně po hřebeni. Po více než kilometru dojedeme na křižovatku, kde značka zamíří po asfaltu doleva pod hřeben. My však zahneme po asfaltce na druhou stranu. Po sto metrech ale tato cesta odbočuje ostře doprava, tak ji opustíme a zahneme buď doleva, nebo jedeme rovně – rozhodnout se můžeme podle toho, kde je zrovna vyjeta lepší stopa. V obou případech brzy uvidíme vysokou betonovou zeď, před níž navíc stojí obdobně vysoký plot podobné výšky. Vojenská základna bývala oddělena od okolního světa skutečně důkladně. Nyní však jsou jak ve zdi, tak v plotě jsou v těchto (a několika málo dalších) místech díry. Můžeme tedy dovnitř. Ostatně lyžařské stopy také téměř nikdy u oplocení nekončí. Jaká jsou oficiální pravidla vstupu do prostoru bývalé základny, nevím. Nápisy „střežený objekt“ jsou jen vzpomínkami na minulost. Osobně si myslím, že vstup je na vlastní nebezpečí.

Vojenská protiletadlová raketová základna přezdívaná Klondajk byla vybudována v letech 1981-1985. Zrušena byla v letech 2001-2002. K čemu přesně sloužila, jak byla vybavena, jak probíhala její výstavba a jaký může být její další osud, to vše najdete podrobně popsáno na webu brdy.org. Důležité je ale zmínit, že se základna skládala ze dvou částí. Ta menší, západněji položená (tedy z druhé strany, než jsme přijeli) je označována jako provozní část. Nachází se v ní zejména budovy, v nichž byli vojáci ubytováni. Tato část je obehnána pouze plotem a zůstává stále částečně střežená (nikoliv armádou) a nepřístupná. Druhá část je obehnaná i dříve zmíněnou betonovou zdí a nacházely se v ní samotné zbraňové systémy. Pouze do této části se dá dostat.

Můžeme tedy vkročit do prostoru základny a nechat se „unášet“ vyjetou stopou. Pokaždé nás může zavést jinam – při každé z mých návštěv základny byla síť stop vyježděna jinak. V únoru 2010 mi přišla nejhustší, dokázal jsem v prostoru základny najezdit více než 15 kilometrů (některými stopami jsem projel ale vícekrát). Takto vypadá tehdejší plánek lyžařských stop na Klondajku v podobě GPS záznamu. Zpravidla jde o příjemné lyžování – základna se nachází na náhorní plošině a stopy bývají v rámci možností kvalitní. V prostoru základny si vždy zalyžuju nejlépe. 

Lyžař, který vjede do prostoru základny poprvé, se však bude asi často zastavovat a prohlížet si různé vojenské objekty, které již svému původnímu účelu neslouží, přesto však zůstávají poměrně zachovalé. Zajímavých staveb je vidět spousta, nicméně většinu návštěvníků asi nejvíc překvapí obrovské betonové plošiny vysoké snad 20 metrů. V severní části základny se nacházejí hned tři. Nejde o žádné odpalovací rampy, jak by si někdo mohl myslet, ale o stanoviště pro obří radary. Na každou z plošin se dá vystoupat i na lyžích. Odměnou bude pohled z výšky na část základny. Jako nevoják nebudu ani zkoušet další stavby popisovat. Na některé z nich se můžete podívat ve fotogalerii z lyžařské návštěvy vojenské základny.

Kudy zpátky? Ven ze základny ideálně stejnou stopou, kterou jsme do ní vjeli. Použitelných děr v oplocení není moc a jejich hledání je náročné. Zpět k autu se nejčastěji jezdí také stejnou cestou. Komu by byla trasa krátká (od parkoviště k základně a zpátky je to asi 16 km, plus lyžování v prostoru základny), může se pokračovat dále za základnu. Stopa okolo základny bývá obvykle vyšlapána podél plotu zleva a dostaneme se po ní až k hlavní vstupní bráně do základny. Ta však slouží jako vjezd do nepřístupné části základny a je zavřená. Nicméně vede k ní silnice, po které se dá na lyžích pokračovat třeba k rozcestí Stožec. Odtud případně i dále – lyžaři, kteří přijeli veřejnou dopravou, mohou v případě nadstandardních sněhových podmínek dojet třeba až do Dobříše či Kytína.

9.1.2011 | Martin Sajal Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout