Dnešním dnem vstupuje do českých kin film, který by neměl uniknout pozornosti těm, kteří hledají nejen v předvánočním čase únik z materiálního světa. Vydejte se na cestu do světa snů a fantazie s tvůrcem oceňovaného filmu Strýček Búnmí, držitelem Zlaté palm z Cannes, thajským režisérem Apichatpongem Weerasethakulem. 

Apichatpong Weerasethakul je považován za jednoho z nejoriginálnějších tvůrců současné kinematografie. Za svou dosavadní práci se mu dostalo širokého mezinárodního uznání a mnoha ocenění, včetně Zlaté palmy z Cannes v roce 2010 za snímek Strýček Búnmí. Jeho film Tropická nemoc vyhrál Cenu poroty v Cannes v roce 2004 a film Slastně tvá získal cenu Un Certain Regard v Cannes v roce 2002. Film Světlo století (2006) byl v roce 2010 v několika anketách označen za jeden z nejlepších filmů uplynulé dekády. 

Apichatpong se narodil v Bangkoku, ale vyrostl v Khon Kaen na severovýchodě Thajska. Filmy a videa začal točit v roce 1994 a svůj celovečerní debut Tajemný předmět dokončil v roce 2000. Od roku 1998 také pořádá výstavy a instalace v různých zemích světa a je uznávaným mezinárodním vizuálním umělcem. 

Scénář filmu se dotýká hlubokého spánku a lidského podvědomí. Vojáci trpící tajemnou spavou nemocí jsou přemístěni do provizorní nemocnice v bývalé škole. Lékaři zkoušejí různé způsoby, včetně terapie barevným světlem, aby mužům ulevili od jejich nočních můr a zprostředkovali komunikaci mezi muži v kómatu a jejich nejbližšími. Možná ale existuje nějaké spojení mezi záhadným syndromem, kterým muži trpí, a mytickým starodávným místem, na kterém nemocnice stojí. Magie, uzdravování, milostná romance a sny jsou součástí nenásilné cesty za hlubším poznáním. 

Láska z Khon Kaen se odehrává ve městě, ve kterém jste se narodil. Napsal jste, že tento film je „osobním portrétem míst, která jsou k vám přisátá jako paraziti“. Proč jsou tato místa pro vás tak osobní?

Apichatpong Weerasethakul: "Film je hledáním starých duchů, které jsem znal jako dítě. Moji rodiče byli lékaři a bydleli jsme v domě pro zaměstnance nemocnice. Můj svět se skládal z oddělení, na kterém pracovala moje matka, našeho dřevěného domku, školy a kina. Ten film je průnikem všech těchto míst. Ve svém rodném městě nežiju už skoro 20 let. Hrozně se to tam změnilo. Ale když jsem tam přijel, spatřil jsem jen svoje staré vzpomínky promítnuté do nových domů. Jedno z mých nejoblíbenějších míst, jezero Khon Kaen, naštěstí zůstává stále stejné."

Zmínil jste se o tom, že jste vyrůstal v nemocničním prostředí. Jak to ovlivnilo vaše filmy, ve kterých hraje důležitou roli nemocniční vybavení, a vaši fascinaci nemocemi?

Apichatpong Weerasethakul: "Pro mě bylo poslouchání tlukotu srdce přes stetoskop a používání lupy se světlem magické. Občas jsem se mohl podívat i do mikroskopu. Taky rád vzpomínám na to, když jsme se koukali na 16 milimetrové filmy na americké základně v Khon Kaen. Američané měli v té době na severovýchodě své základny k boji proti komunismu. Velmi dobře si vzpomínám na černobílého King Konga a další filmy. Filmy a lékařské nástroje pro mě byly v dětství těmi nejlepšími vynálezy."

Jak vás napadl ten příběh se spícími muži? Co vás poprvé přivedlo na myšlenku záhadné spavé nemoci? Byla to skutečná událost?

Apichatpong Weerasethakul: "V novinách se před třemi lety objevila zpráva o nemocnici na severu země, ve které propukla záhadná nemoc, kvůli které musela nemocnice dát 40 vojáků do karantény. Spojil jsem si obraz těch vojáků s mou nemocnicí a školou v Khon Kaen. Za ty tři roky se politická situace v Thajsku dostala do slepé uličky (což trvá dodnes). Fascinoval mě spánek a zaznamenával jsem si své sny. Pro mě je to způsob, jak uniknout té strašné situaci v ulicích."

Zakládá se terapie barevným světlem na nějaké skutečně existující léčbě? Působí to, jako kdyby měla svůj původ ve vašem zájmu o sci-fi.

Apichatpong Weerasethakul: "V jednu dobu jsem četl hodně článků o zkoumání mozku. Na Massachusettském technologickém institutu jeden profesor dokázal přimět mozkové buňky, aby si znovu vybavily určité vzpomínky, a to za pomoci světla. Tvrdil, že jeho zjištění svým způsobem popírají karteziánskou představu, že mysl a tělo jsou oddělené entity. Tato hypotéza byla v souladu s mým přesvědčením, že meditace není nic jiného než biologický proces. Do spánku a do paměti se vám vždycky může někdo nabourat. Kdybych byl doktor, snažil bych se vyléčit spavou nemoc za pomoci světla na buněčné úrovni. Světla v mém filmu tak trochu odrážejí tenhle můj nápad. Nejsou tu jen pro vojáky, ale i pro diváky."

Popsal jste svůj film jako „přemítání o Thajsku, zemi v horečce“.

Apichatpong Weerasethakul: "Od roku 1932, kdy se systém vlády změnil z absolutistické monarchie na konstituční monarchii, probíhá v zemi jeden převrat za druhým. Prožíváme cykly snů a cykly převratů. Propaganda se za ta léta změnila. Lidé jsou zavíráni do vězení. Film je pro mě místo, kde můžu komunikovat. Nechci promlouvat pomocí obrazů zbraní a krve. Dělím se o své myšlenky pomocí humoru a s poznáním, že strach a smutek jsou skutečnými silami, ze kterých vznikl tento film."