Boris Godunov půl roku po premiéře neudrží posluchače v divadle déle než do přestávky

Boris Godunov půl roku po premiéře neudrží posluchače v divadle déle než do přestávky

Sdílej:Sdílet na FBTweetnoutS  Ohodnoť


Úchvatnost hudební složky M. P. Musorgského nejslavnější opery i působivá scéna není bohužel ani po několika měsících schopna vyvážit ospalost a rozvleklost celé inscenace. Ruská tragédie v režii Lindy Keprtové a pod dirigentskou taktovkou Petra Kofroně neudrží mnohé posluchače už v tak poloprázdném Národním divadle o moc déle než do přestávky, což je na teprve osmé představení trochu škoda.

Tíživost nelítostného boje o moc, výčitky svědomí hlavního hrdiny i zašlý lesk ruské říše zde patrné jsou, ale spíše v odstínech šedi než v jasných a dramatických konturách. Dílo odehrávající se na přelomu 16. a 17. století složené podle předlohy A. S. Puškina a N. M. Karamzina mělo svou premiéru roku 1874 v Petrohradě, u nás o 36 let později.

Letošní Boris Godunov stojí výhradně na sborových scénách, při kterých běhá mráz nejen po zádech. Sbor opery Národního divadla spolu s Pražským filharmonickým sborem a Kühnovým dětským sborem navlečený v záměrně velkých kabátech odpudivé barvy dodává však opeře žádoucí monumentálnost a jedinečný hudební zážitek.

V titulní roli zpívá hostující ruský basista Vitalij Jefanov, jeho syna careviče Fjodora zpívá Alžběta Vomáčková. Dceru Xenii ztvárnila Michaela Kušteková, samozvance Michal Lehotský a Jurodivého Tomáš Kořínek.

Kostýmy Evy Jiřikovské jsou sice velmi jednoduché a působí až dojmem omšelosti, ale ve sborových scénách mají své opodstatnění. Scénu navíc často doplňují kulaté předměty připomínající lidskou lebku, ale také kořenovou zeleninu, která se během děje krájí a pojídá. Scéna Jana Štěpánka je jakékoliv zdobnosti sevřena do tří stran, má ve výšce trojstranný ochoz, k němuž vede na krajích jeviště přístupové schodiště. Zpívá na něm sbor, ale také se zde konají sólové výstupy.

„Musorgského díla jsou i dnes nejednoduchá, plná hádanek. Pomáhají zamýšlet se nad lidskými osudy, nad historií vlasti a neuhlazují nesnáze a drsnost života, jaký je. A při tom samovolně vznikají paralely s pozdějšími epochami včetně stalinské, chruščovské a brežněvské,“ píše Sergej SlonimskijTragédii odloučenosti lidí z roku 1989.

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout

 

Národní divadlo nabízí i další akce

Mohlo by se ti líbit...

Místo konání: Národní divadlo

Další divadelní novinky

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!