Řopík, toto zdrobnělé, téměř roztomilé slovo označuje železobetonový objekt lehkého opevnění vzoru 37. Název vznikl podle zkratky Ředitelství opevňovacích prací (ŘOP), orgánu, který řídil výstavbu těchto objektů v rámci československého opevnění.

Vznik a počátek budování objektů vyplynul ze situace ve 30. letech 20. století v Německu a jeho stupňující agrese za účelem případné obrany republiky, převážně v pohraničí. Výjimkou však nejsou ani pevnůstky ve vnitrozemí. Sloužily i k ochraně hranic s Polskem a Maďarskem. První objekty lehkého opevnění  - vzor 36 vznikaly v průběhu roku 1936. Počátkem roku začala výstavba objektů vzoru 37, kterým je věnován tento článek. Budování zastavila až Mnichovská dohoda.

Pevnůstky rozmístěné v terénu v jednom až třech sledech (první měl odrazit největší nápor a způsobit výrazné škody nepříteli, druhý se staral o podporu sledu prvního) se měly vzájemně střelbou (převážně boční, ale i čelní a kosou) podporovat a vytvořit neproniknutelný pás území. Byly součástí systému dalších pevnůstek i velkých pevností (Bouda, Březinka, Dobrošov, Hanička, Stachlberg, Úvoz, Zahrada...). Později zde měly být včleněny objekty pro protitankové zbraně a původně i minomety.

Poloha objektů lehkého opevnění:

I. sbor: jižní, západní, střední a část severních Čech (po tok řeky Labe) - do října 1938 vybudováno 75% zadaného opevnění.

II. sbor: začátek od řeky Labe, zbytek severních a východních Čech - do října 1938 vybudováno 66% zadaného opevnění.

III. sbor: jižní Morava - do října 1938 vybudováno 72% zadaného opevnění.

IV. sbor: navázání na II. sbor, pokračování na východ až na hranice se Slovenskem - do října 1938 vybudováno 81% zadaného opevnění.

V. sbor: severozápadní Slovensko nedotknuto výstavbou opevnění, v budoucnu se počítalo s opevněním na hranicích s Polskem.

VI. sbor: východní Slovensko včetně Podkarpatské Rusi do října 1938 vybudováno 88% zadaného opevnění.

VII. sbor: především jižní a západní část Slovenska - do října 1938 vybudováno 64% zadaného opevnění.

Popis objektu:

Pevnůstky se vyznačovaly oboustranným prodloužením u čelních zdí - ochrannými křídly (nazývané také „uši“), které znemožňovaly ohrožení střílen palbou ze strany nepřítele. Stěny a stropy běžného objektu vydržely minimálně jeden zásah granátem 10 cm, zesílené objekty až granátem 15 cm. V zadní stěně nalezneme vchod chráněný mřížovými dveřmi  (proti vstupu umístěna vchodová střílna) a dále ocelovými dveřmi, oboje dveře otevírány směrem dovnitř. Nejčastěji tvořily interiér dvě střelecké místnosti pro kulomety s periskopy pro pozorování umístěnými ve stropě. V zadní stěně se nacházel granátový skluz a pod stropem vývodové otvory napojené na sběrač zplodin, který jimi odváděl plyny vzniklé při střelbě. Objekt musel být zvenčí maskován - odrnováním, osetím trávou, vegetací, někdy maskovacím nátěrem, otvory střílen a vchodu dřevěnými okenicemi. Přístup k objektu stěžovaly případným útočníkům překážky z ostnatého drátu a protitankové betonové „ježky“ či rozsocháče.

Typy objektů:

Typ A: nejběžnější, oboustranný kulometný objekt s dvěma hlavními střílnami.

Typ B: nejčastěji umístěn ve druhém sledu, vybaven jednou boční a jednou čelní kulometnou střílnou.

TYP C: kulometný jednostřílnový, nejnižší odolnost, ale vzhledem k malé velikosti obtížně zasažitelný. Budován jednotlivě nebo ve dvojicích.

TYP D: kulometný jednostřílnový objekt, vzhledově připomínal jednu polovinu objektu typu A.

TYP E: kulometný jednostřílnový, odolnější než typ D, vhodný pro použití v hlavní bojové linii.

TYP F: objekt pro organické protitankové kanony určený pro boční palbu, vzhledově připomínal zvětšený typ D, nerealizován.

TYP G: objekt pro organické protitankové kanony určený pro čelní palbu.

TYP H: pevnůstka určená pro kanon vz. 34 či 37. Jediný exemplář se nachází na Slovensku.

TYP K: objekt pro protitankový kanon čtvercového půdorysu s jedním zaobleným a jedním zkoseným rohem.

Kromě těchto typů vznikala i stanoviště velitele a nerealizované pozorovatelny. Za účelem testování byly vybudovány zkušební a cvičné objekty na vojenské dělostřelecké střelnici v Brdech. Po obsazení pohraničí a později i celé republiky probíhalo odstřelování     a testování odolnosti ze strany Němců.

Osádku dvoustřílnového objektu tvořilo sedm mužů: velitel, zástupce velitele, dva střelci, dva pomocníci střelců a spojka. U jednostřílnového se jednalo o dva až čtyři muže.

Počet vybudovaných objektů lehkého pevnění vzoru 37 dosahuje téměř deseti tisíc. S několika tisíci se můžeme setkat v terénu. Některé nalezneme v zachovalém stavu, jiné v rozvalinách. Můžeme se v nich setkat s bezdomovci, skládkou odpadu, sklepem či naopak s muzeem.

Ubránili bychom se?

Neustále se množí (a množit budou) spekulace a debaty mezi odborníky i laiky, zda-li bychom v případě obrany odrazili útok. Přesnou odpověď však nebudeme znát nikdy. Většina návštěvníků pohraničního opevnění by pod dojmem mohutnosti a bezpečí vyzařovaného z těchto objektů nadšeně odpověděla kladně. Musíme si uvědomit, že tyto pevnůstky byly vytvořeny v duchu válečnictví první světové války a nepočítalo se s vedením bleskové války (tzv. Blitzkrieg), který v prvních válečných letech zajistil Německu snadná vítězství. Díky špionáži se Němcům podařilo získat kvalitní informace o opevněních a částečná mobilizace v květnu 1938 přinesla další detaily. Útok proti Československu (tzv. Fall Grün) počítal nejen s využitím pěti armád, výsadkem do československého týlu, odříznutí jednotlivých jednotek, ale i sabotážemi z řad německého obyvatelstva. Preferován byl postup proti málo zabezpečeným či nezabezpečeným úsekům a obejití těžkých pevností. Shrňme si hlavní nedostatky naší obrany: nedokončenost značného množství lehkých i těžkých objektů, nevybavenost, značná absence protitankových zbraní, nutnost bránit dlouhou linii, což v praxi představovalo roztažení pěchoty a pevností. Němci disponovali výraznou převahou lidské síly a techniky. Thermopylské sebeobětování by mělo smysl jen v případě zdržování nepřítele za účelem příchodu pomoci zvenčí. Podle politické situace na konci 30. let s ní však nebylo možno počítat...

Jako doplněk k článku, rozšíření znalostí a lepší představu o lehkém pohraničním opevnění doporučuji průzkum těchto objektů v terénu. Nezapomeňme, prosím, na tyto němé svědky odhodlání, statečnosti i ponížení.

Legenda k fotografiím č. 1 a 2:

Fotografie: Tomáš Trkan

Zdroje: Osobní návštěva několika desítek lehkých opevnění, pevnostních srubů Dobrošov, Stachlberg, areálu československého opevnění Šatov, informační materiály a tabule.

Knižní zdroje: SVOBODA, Tomáš, Jan LAKOSIL a Ladislav ČERMÁK. Velká kniha o malých bunkrech: Československé lehké opevnění 1936-1938. Praha: Mladá fronta, 2011. ISBN 978-80-204-2422-8.