Pravda, trochu nestandardní pubertální stvoření s jistě velmi specifickým pohledem na svět (žádným rodičům bych výchovu Andersonových hrdinů nepřála), ale ve věku sladkých třinácti let – tedy přesně v tom životním období, kdy ještě neztratily nevinnost, nefalšované nadšení pro neuskutečnitelné věci, víru v zázraky a sílu lásky a pravdy (aniž by měly nutně potřebu specifikovat, co je ta pravda zač), ale zároveň už si osvojily schopnost leccos odpozorovat z chování dospělých. Je proto s podivem, že se režisérovi poprvé povedlo ztratit něco z okouzlující infantilní lehkosti, kterou nás dostal u „Života pod vodou“ nebo „Fantastického pana Lišáka“. Po veleúspěšném uvedení v Karlových Varech byl jeho nejnovější film „Až vyjde měsíc“ (kterýžto název poněkud postrádá poetiku původního „Moonrise Kingdom“) mnohokráte označen za zatím jeho nejlepší dílo – a zhruba ve stejném počtu případů bylo toto hodnocení označeno za problematické.

Kdo někdy viděl nějaký Andersonův film, základ mu netřeba vysvětlovat. Příběh se řídí svou vlastní, víceméně nesdělitelnou logikou, která není založená jen na prostém dětském vidění světa, ale na režisérově velmi osobitém přístupu k narativní struktuře i technice vyprávění. Je potěšitelné a po všech stránkách povzbudivé, když se najde režisér, který si může dovolit vyprávět svoje příběhy, zcela po svém, svojí logikou a svým výtvarným cítěním a udělat z nich takový trhák, že si napříště zaplatí Bruce Willise (napadá mě Terry Gilliam, ale Anderson točí spíš jako americkej Kaurismäki). V tomto ohledu „Až vyjde měsíc“ nezklame. Příběh třináctiletého sirotka Sama a stejně staré femme fatale Suzy ( a to bez legrace, na Karu Hayward si dejte bacha – místy to hraničí s pedofilií, ale je naprosto neodolatelná),  kteří se najdou, zamilují, utečou a následně milují až za hrob umně balancuje na hraně laskavé pohádky, totální absurdity a odlehčeného realismu a je svým způsobem strhující. Děti, které mají povážlivě blízko k dospělosti, jsou odzbrojující („miluju Tě, ale nevíš, o čem mluvíš“ – pro mě nejlepší hláška) i dostatečně uvěřitelné na to, aby dokázaly nastavit potřebné zrcadlo svému dospělému okolí. Na cestě ke štěstí je doprovázejí smutný policajt (role pro Bruce Willise jako dělaná), zapálený skautský vedoucí (jestli jste dosud nemilovali Edwarda Nortona, tak teď už budete) a bandička skautíků s pubertálně sadistickými choutkami. Bill Murray se tentokráte pouze mihne v roli zahořklého otce (hláška číslo dva – „jdu najít strom a pokácet ho“). Speciální zmínku si zaslouží Tilda Swinton coby Sociální péče (to velké S je tam správně), před kterou je potřeba malého Sama zachránit – a pravda je, že bych se Tildě do spárů dostat nechtěla. Nesmíme zapomenout také na u Andersona již tradičně promyšlenou a do posledních detailů doladěnou výpravu. Imaginární ostrov New Penzance je naprosto dokonalé retro, od Suzyiných nebezpečně krátkých a přitom cudných šatiček, přes kostkaté deky ve skautských stanech po barvu západu slunce, prostě do posledního detailu vypiplaná a doladěná záležitost (a to se u mě cení). Kongeniální hudba Alexandra Desplata je pak už jen třešničkou na dortu.

Potud tedy všechno v pořádku, ba více než v pořádku - potud ve mně všechno budí nefalšované nadšení nad celým tím báječně snovým, poloreálným světem podivných lidiček a obskurních zápletek, jehož poetika je stejně intuitivní jako domyšlená. Jak správně tušíte, nyní nastane nějaké ale –  spočívá především v tom, že jsem už viděla „Život pod vodou“ a vím, že Anderson dokáže víc. U kohokoliv jiného by nezbývalo než jásat, ale u režiséra s takovou minulostí se nelze nepozastavit nad tím, kolik fórů zůstalo nedomyšlených a kolik jich vyznělo naprázdno a jak moc je závěr filmu kýčovitý a – je mi líto, že to slovo musím použít – křečovitý. Vlastně jsem se moc nenasmála, což by nemuselo vůbec být počítáno jako negativum, pokud by ale nebyl jasný jednoznačný záměr smích vyvolat. Na někoho možná může „Až vyjde měsíc“ působit ucelenějším dojmem než předchozí režisérovy filmy a jednoznačně se jedná o jeho nediváčtější počin. V mých očích se posun k lepší stravitelnosti ale děje na úkor originality vyprávění a celkového vyznění. Navíc srovnání s předchozími filmy se nelze vyhnout, protože Anderson používá stále stejné rekvizity a filmové prostředky a drží se svého trademarku – retro stylizaci, poloreálné prostředí, ona zmiňovanou infantilnost a Bill Murray. Celek je ale víc než souhrn jednotlivých částí a v minulosti zkrátka ingredience vytvořily vytříbenější chuť, takže se nelze nyní ubránit dojmu, že režisér vykrádá sám sebe.

Na druhou stranu – Anderson vykrádající Andersona je sice horší než Anderson nový a neotřelý, ale pořád o dost lepší než běžný distribuční průměr v našich kinech. Přičtěte prázdninovou atmosféru (a máte-li za sebou aspoň jeden skautský tábor, také pořádnou dávku zdravé nostalgie) a dostanete tak jako tak jeden z vrcholů letní filmové sezóny. 

Kdy a kde dávají film: Až vyjde měsíc

16.7.2012 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout