Karlovarský filmový festival bez půlnočního promítání? Zkrátka nemyslitelné! Projekce začínající každodenně ve 24.00 mají nejen tradici, ale hlavně se rok co rok těší obrovské oblibě návštěvníků. Ano, většinou je docela příjemné se po celém dni nesmírného kulturního vypětí tak trochu odreagovat, přestat dumat nad výpovědní hodnotou indického snímku se setsakra dlouhými záběry a navenek žádnou souvislostí, zapomenout na tíživé problémy našeho světa, jež jste spatřili v dokumentech, anebo prostě získat na dvě hodinky trochu soukromí se svým milým/milou, neboť většina diváků kolem vás bude buď spát, anebo opilecky škytat a mžourat na plátno.

Ale pozor! Občas se přeci jen na minutku ukáže, že sál nespí tak tvrdě, jak by se po první půl hodině ticha přerušovaného pouze něžným chrápáním zdálo, a to obvykle ve chvíli, kdy se na plátně něčí zakrvácená hlava s ječením řítí noční temnotou, popřípadě cosi třeskutého po svém dopadu prohlásí. To se hned zase cítíte v bezpečí, že všechno je v pořádku, že tu opravdu nejste sami a společně s osazenstvem sálu se za břicho popadáte…

Na výběr je obvykle z šestice filmů, ve svém pojetí reality velice různorodých. Můžete navštívit skutečný psycho horor, po kterém se vám cestou do stanového městečka zdvojnásobí tep v každém zákoutí, ale pokud se neradi bojíte, lze jen doporučit něco pořádně ujetého, jak se patří zakrváceného až odpudivého, něco, čemu se prostě nedá věřit a z čehož vám bude, bez ohledu na váš vkus, určitě alespoň cukat koutek.

Z letošní nabídky jsem pro vás přichystala ochutnávku tří „půlnočáků“, které mě, ačkoliv nejsem kdovíjaká milovnice, natož pak znalkyně hororů (áčkových ani béčkových), v uvolněné atmosféře filmového festivalu jednoduše…zaujaly!

První z nich byl britský snímek Chňapáci, odehrávající se v poklidné irské vesničce, jejíž pobřeží začnou sužovat výpady gigantických mořských stvůr chobotnicového vzezření lačných po krvi. Případy napadení velryb a záhadná zmizení domorodců dveřmi či komínem začne vyšetřovat nová ambiciózní policistka Lisa a její věčně opilý parťák Ciarán. Místní doktor reaguje na nález znetvořené lidské hlavy slovy, že „už je asi trochu pozdě, ne? Já jsem jen obyčejný doktor, neblázněte!“ Posléze však učiní skandální vědecký objev Dr. Smith, když zjistí, že ty potvory jsou alergické na alkohol, byť přijatý prostřednictvím své oběti. To zní pro místní Iry jako nejbáječnější sen; musí zůstat nalití, aby přežili! Proto se při přílivu zavřou do hospody a poctivě se snaží udržet hladinku, mimo Ciarána, který kontroluje situaci v těžké úloze abstinenta. Osazenstvo hospody žádné nebezpečí netuší, takže nedochází k panice. Když je ale vypita poslední kapka alkoholu, začnou jí podléhat i sváteční pijani a opouštějí bezpečí putyky, což se jim stává osudným, neboť chňapáci číhají hned za rohem. Po absurdní scéně, kde je jeden z chňapáků přizabit Lisou za pomoci bagru a „dodělán“ poctivým lokem tvrdého přichází romantický happy end a policajtská dvojka hrdinů odchází ruku v ruce. No, zkuste si usnout…

Dále došlo na Eddieho – náměsíčného kanibala, což bylo v podstatě zasvěcení do porcování lidského těla, ovšem za nepochopitelné dovednosti pana režiséra, vyvolat v sále bouřlivý smích namísto zvracecího reflexu. Nepatrně vyšinutý malíř Lars nastupuje coby učitel v umělecké škole v zapadlé kanadské vesnici a tajně doufá, že zde, v prázdné chalupě v lesích, znovu najde inspiraci a konečně po dlouhé době něco pořádného namaluje. Jenže ona ne a ne přijít. Zvrat nastává, když se k Larsovi do domu nastěhuje němý sympaťák s  mentální zaostalostí zkombinovanou s touhou po nočním zabíjení lesních zvířátek. Později se dozvídáme, že je to důsledek jeho traumatu z dětství, kdy tragicky zahynuli oba jeho rodiče. Lars denně nalézá mrtvá těla, nejdříve zvířecí, potom svých sousedů prudičů. Normálního člověka by to vyděsilo, jeho ale při pohledu na ostatky políbí múza, chopí se štětce a vzápětí prodá s obrovským úspěchem několik obrazů. Aby se jeho fantazie rozproudila ještě víc, začne dokonce Eddieho nabádat k zabíjení jemu nepohodlných lidí. Na své činy nakonec „doplácí“ sám, když se jedné noci Eddie zkrátka „neudrží“, čímž se mimo jeho znovu rozjeté kariéry přeruší i začínající vztah k podobně ujeté sochařce.

To slibně vyhlížející psycho Rozkošná Molly se v průběhu ukáže jako pěkná zvrhlost, a je tak trochu zklamáním. Kombinace incestu, symbolů jelena, drog a strašidelných chvějících se dveří ve starém opuštěném domě po rodičích (jak originální!), dohánějící hlavní hrdinku k šílenství, nepůsobí ve skutečnosti ani věrohodně, ani cíleně nenormálně. Spíš jako neurčité něco mezi tím. Zavražděný otec, jehož hlas budí Molly ze spaní, těžko navodí atmosféru tíživých zasutých vzpomínek na pohlavní zneužívání. Snímek plný násilí pak groteskně korunuje scéna, v níž hrdinka nahá odchází do temného lesa za jakýmsi přízrakem…svého otce?

Zkrátka, každý si může vybrat, co mu po chuti. Osobně si ale myslím, že navštívit kinosál o půlnoci alespoň jednou je ve Varech povinnost a také zážitek, který si z obyčejného kina neodnesete! Nebo spíš - normálně byste na nic takového ani nešli...