6.7.2012, 20:59 - Páteční večer a s ním celý festival vrcholí, byť počasí tomu zrovna nepřeje. Šest filmů za posledních 24 hodin mě vcelku zmohlo, takže mi ani zas tak nevadí, že to musím zítra zase zabalit. Susan Sarandonovou jsem na červeném koberci potkala omylem (přísáhám, že jsem šla náhodou okolo a stihla jsem se naštvat, že je před Thermalem tak narváno, než jsem jí uviděla vystupovat z limuzíny), takže co se týče celebrit mám splněno. Sympatická zralá žena to je, vedle které vypadají ty naše ve Varech věčně nakalené hvězdičky poněkud přezrále, byť jsou o dvacet let mladší. Mimochodem, malý zabahněný rybníček českého šoubyznysu se bude v tom bahně ještě chvíli plácat, pokud bychom chtěli soudit podle úrovně jeho představitelů – čtení tipů festivalových hostů ve festivalovém deníku je dost děsivý zážitek. Podle nich to totiž vypadá, že většina našich hereckých celebrit nemá ve skutečnosti absolutně žádný zájem o filmy jako takové a do Varů přijela jenom proto, aby měli paparrazzi v noci u řeky co fotit. Ach jo.

 Stejně jako loni, i letos se mi tak nějak omylem povedlo dát si tematický filmový den. Loni to bylo o vtazích, letos o lásce (ne, není to to samé, alespoň ne na plátně, jak se ukazuje).  Ráj lásky v Africe podle Ulricha Seidla byl následován „Bezedným mořem“.  Britský režisér Terrence Davies obsadil Rachel Weisz a Toma Hiddlestona do brilantního, klasického a emocionálně velmi vypjatého dramatu o ženě, kterou ničí neopětovaná láska. Weisz hraje půvabnou Hester, která opouští milujícího a stálého manžela kvůli nepředvídatelnému, živelnému Freddiemu. Hester postupně se propadající stále hlouběji do propasti zničující vášně a lásky je především dechberoucím hereckým koncertem Weiszové. Pošmourně melancholická atmosféra, epický hudební doprovod a skvělé herecké obsazení – výsledkem je krystalicky čistý filmový zážitek. Ne každý by hlavní hrdince fandil (není to zrovna vyrovnaná a samostná žena), ale pro mě byla její vášeň, utrpení i odevzdanost každou minutou zcela uvěřitelná a skvěle jsem si to užila.

A klasické drama o lásce jsem si pak dala ještě jednou. Nový počin francouzského klasika Alaina Resnaise s nic neříkajícím názvem „Ještě jste nic neviděli“ mě podle anotace nijak nelákal, ale zdálo se mi, že bude pršet a bylo tedy lepší schovat se do kina. A voilá – stálo to za to. Do honosného domu v horách na jihu Francie se na pozvání sjedou přátelé zesnulého dramatika Antoina splnit jeho poslední přání a zinscenovat ještě naposledy jeho hru o Orfeovi a Eurydice, ve které už všichni někdy předtím hráli. Antická tragédie se na plátně odehrává hned v několika rovinách, které se postupně prolínají a proplétají do sebe, film ve filmu se stává divadelní hrou a divák se propadá a ztrácí mezi dekadentně honosnými dialogy, tak tak je tesat do kamene. Výmluvnost a herecká vypjatost kontrastuje se záměrně strohým, divadelně kulisovým prostředím, které celému snímku dodává snově éterický nádech. Resnais v lecčems navazuje na legendárního „Orfea“ Jeana Cocteaua a nelze mu upřít příznačně surrealistický nádech. Pokud se Vám líbí Cocteau, bude se Vám pravděpodobně líbit i Resnais – ale je potřeba upozornit, že jeho film je klasická „artovka“, masovému divákovi po všech stránkách zcela nepřístupná a v kině mimo festival nepromítnutelná. O to víc jsem ráda, že mě ve Varech nakonec neminula.

Ještě mě v noci čeká „Záruční lhůta“, neb je potřeba učinit za dost mé slabosti pro vše mexické, potamžo latinsko-americké provenience. A zítra ráno se uvidí, co se před odjezdem stihne...ten maraton se dlouho vydržet nedá, ale stejně mi bude nakonec zase líto, že už to končí, tím jsem si jistá.

6.7.2012, 12:57 Před Thermalem ani v parcích to tak nevypadá, ale letos jsou asi ve Varech opravdu úplně všichni. V 8:38 bylo téměř nemožné sehnat jakýkoliv lístek na zítra – včetně těch vyhrazených pro press a industry. Když si vzpomenu, jak jsem loni vesele mohla zaspat ranní projekci a pak se porozhlédnout, co by mě tak v programu zajímalo...kde jsou ty časy. Nebo se nám ze všech těch kavárenských povalečů najednou stala ranní ptáčata? To by byl tedy velmi nemilý trend (a nehodlám se na něm v žádném případě podílet!)

Dalším trendem, který má zřejmě na svědomí nový umělecký ředitel festivalu Karel Och, je posun soutěžních filmů k ještě větší obskurnosti a vypjatosti, než jakou oplývaly doposud. Už to bylo řečeno mnohokrát, že hlavní soutěž ve Varech není zrovna sázkou na jistotu a nikdy nevíte, jestli budete pohlceni, usnete nebo budete zhnuseně odvracet zrak. Letos je ale tendence k jistému typu „špinavého“ realismu, naturalismu a neveselým tématům zcela zjevná. Včerejší řecký soutěžní kandidát vyhnal některé diváky ze sálu ještě před koncem a nejčastěji se řeší se vraždy, sebevraždy, laktační psychózy a život na okraji společnosti. Může to být společenským ovzduším (a pak jedině dobře, že tomu tak je a filmaři realitu zkoumají místo toho, aby od ní utíkali), nebo to také může být vkusem dramaturgovým. Pan Och tedy působí poměrně uhlazeně, ale kdo ví...

Dnes ráno se v nemilosrdném líčení nešvarů současné společnosti pokračovalo – tentokrát ovšem v sekci Horizonty. Snímek „Ráj: láska“ známého německého režiséra Ulricha Seidla byl poprvé uveden v Cannes, kde si získal zaslouženou pozornost. Na první pohled idylka: životem unavená matka náctileté dcery odjíždí na dovolenou do Afriky nabrat nové síly a užít si něco exotického. „Užít si exotiky“ ale znamená pro spoustu turistek také užít si pozornosti afrických mladíků, která je na evropské poměry skoro nic nestojí...snímek se věnuje fenoménu tzv. „sugar mamas“, jak v Keni nazývají Evropanky, které výměnou za finanční podporu hledají sexuální dobrodružství a pozornost mužů o dvacet let mladších než ony samy. Hlavní hrdinka snímku Teresa se sama musí postupně vyrovnat s tím, že to, co nakonec najde, opravdu není v názvu filmu zmíněná láska...byť by to asi ráda chvílemi předstírala. Velmi jednoduše, realisticky a čistě zaznamenaných několik dní Teresiny dovolené ale oplývá nebývalou psychologickou hloubkou a konfrontuje diváka hned s několika nepříjemnými tématy. Kamera neuhýbá vůbec před ničím a společně s Teresou se tak nevyhneme ani těm nejtrapnějším okamžikům – chvílemi se můžeme pousmát, chvílemi jí můžeme jenom litovat či nevěřícně kroutit hlavou, ale především se nezbavíme spousty palčivých otázek. Teresa je totiž vlastně úplně normální ženská, každý z nás takových z nás spoustu. Nechtějí nic extra, jenom je prostě život doma už nebaví, nic dobrého už je asi nečeká a jejich chování a motivace lze jen těžko jednoznačně odsoudit. Seidl diváka nemilosrdně stahuje do bahna trapnosti, do kterého klesá samotná hlavní hrdinka, které ale ponechává dostatek sebereflexe na to, aby nám jí zároveň mohlo být líto. Kromě skvělé psychologizace postav navíc snímek velmi nenásilným a přirozeným způsobem, který místy vyvolává úsměv, naráží na všechna naše klišé ohledně „exotické Afriky“ a na dřeň odhaluje pokřivenost postkoloniálního systému, který právě skrze naši lačnost po „exotice“ přežívá v té nejvíc pokrytecké podobě. Teresina naivita je možná udivující, ale obávala bych se, že nijak neobvyklá – ta trocha pozornosti je přece tak dostupná, co na tom, že je to ve své odhalené podobě vykořisťování nejhrubšího zrna. Vše se dá vyřešit pár bankovkami pro nemocné dítě, sirotci v Africe, znáte to...

Věci se mění, ale některé pevné body ve vesmíru zůstávají. Jedním takovým festivalovým pevným bodem je pro mě definitivně ten pán, co sklízí mikrofony ve Velkém sále.  Byl by to podle mě také skvělý námět na film - o člověku, co žil ve stínu celebrit a každý rok si užil svých pět minut slávy a potlesku...je to tak zažitá součást místního koloritu, že si nedovedu představit tu katarzi, kdyby se tam místo něj najednou objevil někdo jiný. To by byla zápletka! (Doufám, že si to přečte nějaký originálně smýšlející producent).