5.7.2012, 21:42 Když jsme u těch zbytečných filmů. Jak moc zbytečné jsou americké nezávislé melancholicky humorné komedie, které tak jako pohladí po duši a následně vyšumí ? Mám dojem, že to celé nastartoval Forrest Gump  - takové to rozkročení mezi sentimentálním kýčem a hlubokomyslnou pravdou o životě v mile komickém lidumilném hávu. „Jeff, který žije doma“ (v originále „s mámou“, jaký je v tom rozdíl, to by mě zajímalo...) je přesně tímhle typem filmu. Loni to byl ten film s Johnem Turrturem – který byl tak signifikantní, že si vážně nepamatuju, jak se jmenoval. Ale byl to takovej to moc milej film o outsiderech, co jsou vlastně čisté duše a na ty naše méně čisté, lehce opotřebované, trochu cynické duše to nakonec opravdu působí jako pohlazení. Každá hollywoodská star, která dorazí do Varů, s sebou přiveze takový svůj malý milý nezávislý snímeček. Pobaví to, potěší to, hezky se na to dívá, intelektuálně to nikoho neurazí – ale co z toho? Dalo by se asi argumentovat, že pohlazení po duši jsou potřeba a nemůžeme se přece pořád koukat na angažovaná sociální dramata, ale spotřební lhůta těhle laskavých filmečků je na můj vkus prostě moc krátká. (Pro srovnání mě napadá jeden režisér, který umí tyhle produkty dělat trvanlivé – Aki Kaurismäki).

A nyní k těm sociálním dramatům. „Chlapec pojídající ptačí zob“ není laskavý ani trochu – vzhledem k relativně pozdní noční hodině a spánkovému deficitu se uchýlím k lidovému vyjádření „je to fakt síla“. Zaplněný Velký sál Thermalu nejdřív nadšeně přivítal početnou sympatickou delegaci k filmu, aby následně v polovině filmu nevěřícně třeštil oči a místy se i smál a na konci se pak rozpoltil mezi nadšeně tleskající a pohoršeně pokřikující. Filmařsky nikterak originální záležitost (správné realistické drama se dnes musí obejít bez hudby, s roztřesenou a rozostřenou kamerou a detailními záběry na tváře trpících hrdinů, evidentně), která mě ale v několika okamžicích doslova přišpendlila k sedačce. Asi bude potřeba ještě strávit dojmy, ale jisté jedno – tohle hned tak nevyšumí. Možná to na někoho může být příliš manipulativní, příliš nechutné (minimálně jedna scéna byla moc i na mně a vůbec bych jí ve filmu mít nemusela, protože vyzněla totálně samoúčelně – kdo viděl ví, kdo neviděl...no, radši nic, buďte rádi), ale z mého pohledu natočil debutující režisér Ektoras Lygizos velmi působivou a zároveň intimní obžalobu systému, který považujeme za samozřejmý, dokud nás nesrazí na úplné dno. Hraničí to s citovým vydíráním, ale nikdy v životě mi asi neležel tak na srdci osud kanárka v kleci.

Půlnoční filmy, mojita na přecpaný terase Thermalu a festivalové řeči o ničem s lidmi, které vlastně moc neznám si nechávám na zítra. Teď jdu spát, nemůžu se dočkat! Tak dobrou.  

5.7.2012, 16:05 Jsem tu jen pár hodin a už jsem stihla od rána zmoknout a vzápětí na to se úplně uvařit na sluníčku, vylít na sebe kafe a neusnout v kině jenom díky tomu, že jakási kolegyně vedle mne příliš hlasitě chrápala. Slunce paří jako o závod, na všechno jsou všude fronty, na zítřek nebyly v půl jedenácté dopoledne už žádné lístky a Susan Sarandonová už je v Puppu. Vítejte ve Varech, opět po roce!

Poněkud rozčarovaná ze skutečnosti, že na zítřejší hitovky už zmizely i novinářské lístky, jsem vzdala masterclass s Toddem Solonzem, neb přítmí Jameson Lounge stanu nevyhovalo mému utlumenému rozpoložení. Šla jsem se tedy odreagovat do kina a hned můj první letošní film mě donutil se filosoficky zamyslet nad podstatou kinematografie. Totiž: některé filmy bývají označovány jako „festivalové filmy“, popř. „filmy pro festivalové publikum“. Hranice mezi snímky spadajícími do této kategorie a snímky, jež lze definitivně zařadit do kategorie „zbytečný film“, je někdy nebezpečně tenká. „Snímek pro festivalové publikum“ může být občas klenot, který je ale na masové publikum příliš, v kinech by se neuživil, ale pro specifickou skupinu diváků má smysl. Cca v polovině případů se ale jedná o intimně-komorně-psychologicko-politickou autorskou zpověď, na níž lze zareagovat jedině větou: jak proboha na tohle dokázal někdo sehnat prachy…(pravda, většinou to vyhlíží dost lacině, ale i ten nejnezávislejší režisér musí něco jíst, ne?). Na kterou stranu této pomyslné hranice by měl patřit film „Dreams of a Life“/“Sny o životě“ režisérky Carol Morley, to se stále nejsem schopná rozhodnout. „Dech beroucí výpověď o osamělosti a identitě současné společnosti“ slibovaná v anotaci se tedy nekonala ani omylem. Dokoukat do konce mě donutila jenom v zásadě velmi atraktivní zápletka, která mě dvě hodiny udržovala v dojmu, že se na závěr dozvím, co se teda vlastně stalo?!? Nedozvěděla jsem se nic. Režisérka se inspirovala novinovou zprávou o tom, že v londýnském bytě bylo nalezeno tělo mladé ženy, která byla již tři roky po smrti. Co se muselo stát, že jí tři roky nikdo nepostrádal? Jakože si nikdo ničeho nevšiml a jak je vůbec možné v dnešním světě, uprostřed velkoměsta, prostě zmizet, aniž by kdokoliv cokoliv postřehl? Zajímavé otázky a potenciálně velmi silný příběh. Carol Morley vyhledala známé a kamarády zesnulé Joyce a polodokumentárním způsobem se pokusila poskládat její příběh. Hrané sekvence z Joyceina života ale působí kýčovitě (ve scénách z dětství) nebo lacině a absolutně jsem jim nedaří ze záhadné nebožky učinit zajímavou postavu, o jejímž osudu se chceme skutečně něco dozvědět. I na další, hlubší rovině onoho pohrávání si s mizející identitou moderního člověka film zklamává a nepřináší nic kromě obehraného klišé o tom, jak může člověk žít na pohled spokojený život a přitom být vnitřně nešťastný a vůbec, co vlastně víme o lidech okolo nás….uf.

Za chvíli se chystám jít si spravit chuť "Jeffem, co žije s mámou" – Susan Sarandon sice snímek zítra osobně uvede ve Velkém sále, ale prát o lístky se mi nechtělo, takže si Jeffa dám dneska v klidu (jistě tam bude zase někdo chrápat a udrží mě vzhůru). A od osmi potom ještě ve Velkém sále můj vytipovaný řecký favorit s nezapamatovatelným názvem „Chlapec, pojídající ptačí zob“ (trochu mě odradila kolegyně ko lakonickým komentářem „musela jsem odejít, oni mi předtím říkali, že si nemám dávat snídani před tímhle filmem“, ale co už). Jdu se na to posilnit (čti vylít na sebe další kelímek kafe) a večer dám vědět, jak to všechno dopadlo.