Jaké by to bylo, kdyby se najednou část Prahy schovala za obrovskou zeď? Jaké by to bylo, kdyby se vnitřní periferie staly znovu centrem zájmu veřejnosti? Nad tím se zamysleli studenti z pražské architektury díky soutěži s názvem Superstudio 2012. Jak by oni pomohli zapomenutým částem města k návratu do života si návštěvníci mohli prohlédnout na výstavě v Centru současného umění DOX. 

Superstudio je architektonicko-urbanistická soutěž pro pražské studenty architektury nezávisle na ročníku či škole. Koncept vychází ze stejné soutěže v Austrálii nesoucí název Superstudio, která je pořádána pod záštitou organizace SONA (Student organised network for architecture in Australia). „Já jsem v Austrálii absolvoval studijní pobyt v rámci něhož jsem se Superstudia zúčastnil. Koncept soutěže mě velmi oslovil. A díky tomu, že jsou v Austrálii lidé otevřený nápadům, nebyl problém si domluvit schůzku s představitelkou SONA v Melbourne a dohodnout se s ní na tom, že koncept Superstudia mohu šířit dál“, odpověděl jeden z organizátorů, David Neuhäusl na otázku, jak na myšlenku Superstudia přišel.

Letošní druhý ročník této soutěže byl kapacitně vyčerpán hned v první minutě vyhlášení. Zapojilo se 23 tříčlenných týmů, které měli na zpracování zadání 24 hodin. Porota, tedy Yvette Vašourková, Lenka Křemenová a Vladimir 518, udělila první cenu a pět ocenění.

A jaké bylo letošní zadání soutěže? Neslo se v duchu motta z knihy Elementární urbanismus Romana Kouckého.  "A ´plechové boudy´ postupně zaplňují periferie našich měst. A proč? Protože se bojíme stavět ve městech." Studenti tedy měli za úkol lokalizovat vnitřní periferie Prahy, nefunkční plochy bez rozvoje, bez života, jen plné odpadků. A vypracovat návrhy na revitalizaci těchto oblastí, na jejich navrácení do kontextu, na jakousi „recyklaci“ města.

Vítězem soutěže se stala trojice studentů HartHolýKraťuchová. Ti představili projekt s představou schovat stará skoro neužívaná nádraží a Rohanské nábřeží za vysokou zeď. Najednou by tato místa byla středem pozornosti. Najednou by byla předmětem otázek. Lidé by toužili poznat to, co se za ní skrývá.  „Náš projekt je více sociální experiment než nějaké urbanistické řešení. Zeď začne vyvolávat v lidech vzrušení a budou se pokoušet vypátrat co je na druhé straně. Mnoho lidí pak bude zklamáno  až zjistí, že za zdí není nic jiného než stará skladiště a rozpadlé tovární haly. Vyvstane otázka, proč jsou tyto oblasti v tomto stavu. Radní na ni budou nuceni pod tlakem veřejnosti reagovat. Celá akce by tak ve výsledku mohla donutit vedení města začít tyto oblasti skutečně řešit“, prezentovali myšlenku svého projektu vítězové.

„Vnitřní periferie po našem“, tak se jmenuje jeden z oceněných projektů.  Trojice budoucích architektů KopeckýGašpárekVacek si řekli: „Proč zůstávat zavřený v budově, když nejlépe se něco řeší přímo v centru dění?“ A vyrazili do pražských ulic.

„Naším cílem je vyhledat nevyužité lokality města a upozornit na jejich problematičnost nikoliv pouze ideovým návrhem, ale konkrétním řešením. Naše práce spočívá v lehké provokaci obyvatel města pomocí instalace užitného umění ve veřejném prostoru. Pokoušíme se nastínit možná řešení odhalených chyb města.“

Národní Třída, zastávka mnoha tramvají, člověk stojí, čeká na dopravní prostředek a dívá se přitom na staveniště ukryté za špinavým plotem. Jistě by tedy ocenil možnost čas strávený čekáním věnovat něčemu prospěšnějšímu, třeba čtením knihy.  Proč tedy nepověsit na zastávku gumové lano, na kterém je literatura, kterou si každý čekající může přitáhnout, pohodlně se usadit a přečíst si něco poučného i zábavného než přijede dopravní prostředek, na který čeká. Pak jednoduše knihu pustí, ta se vrátí na své místo a člověk spokojeně odjíždí. Jeden z autorů Jakub Kopecký akci popsal takto: „Byla už noc. Na Národní Třídě jsme rychle obhlídli terén. Navázali jsme provázky na zadní stěnu zastávky a spolu s knížkou přehodili přes střechu zastávky. Takto jsme připravili 5 knížek. Už během tohoto procesu se nás lidé ptali, co a proč děláme a po vysvětlení se rádi začetli do pohupujících se knížek. Dokonce se nás jeden mladík ptal, zda by nás mohl v této činnosti následovat. To jsme mu samozřejmě s radostí dovolili. Při zavěšování knížek a šplhání po zastávce si nás nevšimli ani 2 projíždějící hlídky policie, což nám usnadnilo práci. Ke knížkám jsme se ze zvědavosti vrátili za přibližně 4 hodiny, kdy už ráno lidé jezdili do práce, či na nákupy. Všimli jsme si, že jedna knížka měla uříznutý gumový provázek, takže se někomu zalíbila natolik, že si ji odnesl domů. Ostatní se pohupovaly ve větru a tu a tam je někdo stáhl do výše svých očí a prolistoval ji, nebo se nakrátko začetl.“

Chybí vám v Praze intimní prostor, kam se zašít se svým milencem? Na to autoři projektu „Vnitřní periferie po našem“ také mysleli. V samém centru Prahy, na konci Václavského náměstí, v parteru obchodního domu New Yorker je nevyužitý kout vymezený pilířem a schodišťovou deskou. Zde na krátkou dobu vznikl „Love Point“, koutek ukrytý před zraky kolemjdoucích závěsy. V interiéru se objevil polštářek a několik prezervativů volně k dispozici.

Jakub Kopecký k další instalaci řekl: „Zde jsme především chtěli upozornit na dvě věci. Na opomenuté kouty, ve kterých se zdržují různé pochybné živly, špína a nemoci. Druhou věcí je dnes všudypřítomná erotika. Ať jsou to reklamy, či poutače na různé akce, tak skoro vždy je tam svým způsobem zahrnut sexuální motiv. Z toho důvodu jsme se rozhodli upozornit na tyto dva problémy tím, že „vybudujeme“ pod schodištěm jakési místečko lásky s možností užít si chvíle soukromí za plentou, oddělující od hluku města. I k této instalaci jsme se nad ránem vrátili, ale byla již vyčištěna paní uklizečkou. Měli jsme z toho vlastně radost, protože zrovna tento kout má štěstí, že jej každý den někdo vymete a není proto tak špinavý.“

Pod Vítkovským tunelem se rozkládá park, jehož středem vedou schody odnikud nikam. Respektive oni někde začínají i někde končí, ale z nevysvětlitelných důvodů se po nich nesmí chodit. V nevyužitých prostorách se často objeví pavučiny. Jedné únorové noci se tedy objevila velká pavučina i na těchto schodech. „Do naší pavučiny si můžete sednout nebo ji použít jako lehátko“, říkají její tvůrci.

A jak dopadla pavučina z provazů? „To jsem zjistil až při odjezdu vlakem domů, kdy jsem jí strženou viděl ležet bezvládně na zemi, tak jsem se rozhodl jí uklidit, ať my sami nepřispíváme k problému, na který jsme chtěli upozornit,“ dodává autor projektu Jakub Kopecký.

Když se o aktuální urbanistické problémy nebudeme zajímat, nebudeme na ně upozorňovat, nikdo je nebude řešit. Proč tedy nevyrazit do ulic, jak to udělal Jakub se svými kamarády a nepokusit se něco změnit?

Zda se už povedlo díky soutěži Superstudio na některé aktuální urbanistické problémy upozornit odpověděl organizátor David Neuhäusl takto: „Vítězný projekt vyšel v magazínu Architekt, tím snad pomohl veřejnosti, která se o architekturu a urbanismus v Praze zajímá, upozornit na problém vnitřních periferií. Důležitý je také přínos pro účastníky soutěže z hlediska jejich progresu. To nám potvrzují i výhradně pozitivní reakce od soutěžících i od lidí, kteří se s návrhy na zlepšení měli možnost setkat.“

Oceněné projekty si máte možnost prohlédnout na www.krasniarchitekti.cz.