V pátek 20. dubna se v rámci festivalu Mladí ladí jazz v pražském paláci Akropolis po roce ukázali britští Portico Quartet.

Tento nevšední quartet přijel představit a tak trochu pokřtít své stejnojmenné nové album. Předskokany, dá-li se to tak nazvat, jim dělaly kapely Bitosti a Poetic Filharmony. Ten, kdo v Akropoli v pátek byl, ale ví, že lépe než předskokani by se dalo říci, že to byla další dvě nezávislá vystoupení, která by už sama o sobě sál Akropole jistě zaplnila. Ten mimochodem v pátek praskal ve švech.

Organizátory festivalu Mladí ladí jazz je nutno hned na úvod pochválit. V Akropoli vše šlapalo jako hodinky. V 7 hodin se mělo začít a také se začalo. Na pódiu se objevili Bitosti. Mladá a progresivní formace kolem trumpetisty Radima Knappa začala pěkně z ostra. Jejich drum'n'bassové a elektronické prvky smíchané s klasickým jazzem během chvíle rozhoupaly publikum. Co s námi dokáže udělat trumpeta, klávesy Richarda Bezděka, baskytara Petra Klementise a bicí Vojtěcha Meluzína spolu s reprodukovaným promítáním na zadní stěnu pódia jsme se přesvědčili během 50 minut, kdy nás Bitosti všechny patřičně rozparádili. Pro mě, milovníka zvuku trumpety, to byl skvělý zážitek a pomalu se nebojím napsat i vrchol večera.

Jako druhá v pořadí se představila Česko-slovenská fusion formace Poetic Filharmony. Abych se přiznal, fanouškem sedmdesátkového fusion stylu v kombinaci s instrumentálním post rockem nejsem a asi proto mě Poetic Filharmony příliš nezasáhli. Většinu času, kdy hráli, jsem tak strávil v nekonečně dlouhé frontě k baru. Tady bych trochu vytkl samotné Akropoli, pokud je "full house", 2 bary spolu s horní kavárnou fakt nestačí! Každopádně až k baru byly slyšet přebasované zvuky kytar, které si své fanoušky v napěchované Akropoli zajisté našly.

Pak už, chvíli před avizovanou 9 hodinou, nastoupilo britské kvarteto, kterého se už natěšené publikum nemohlo dočkat. Atmosféra zhoustla a napětí v sále se dalo krájet. Portico Quartet začali pozvolna, Milo Fitzpatrick a jeho smyčec dali život kontrabasu a na nás se spustila sprcha melancholických melodií. Postupně se přidávali saxofonista Jack Wyllie, bubeník Duncan Bellamy a Nick Mulvey hrající na exotický hang a klávesy. Během chvíle jsme byli všichni v transu a vstřebávali ambientní skladby kombinované s elektronickými prvky, které gradovaly až do totálních extrémů. Wyllieho Saxofon i Bellamyho bubny tlačily syntetizátory a podobné hračky do dalšího levelu, kde už "normální smrtelníci" nechápali.

Portico Quartet v Praze ukázali, proč jsou současnou špičkou moderního jazzu. Během bezmála hodinu a půl trvajícího koncertu zazněly skladby z nového alba i starších Knee Deep in the North Sea nebo Isly. Neskutečná kombinace moderny, ambientu, klasického jazzu a minimalismu v posluchačích v pátek probudila nejniternější pocity a nasadila do hlav myšlenky, které minimálně na ten páteční večer zaměstnaly jejich mysl... tedy alespoň u mě tomu tak bylo.

Nádherné, více jak tříhodinové, jazzové představení potvrdilo, že zájem o jazz, i když třeba ten modernější, u nás je a mladí jazz fakt ladí!

PS: Portico Quartet zahrají v ČR ještě na festivalu Colours of Ostrava, tak si je tam rozhodně nenechte ujít.

22.4.2012 | m.p Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout