A takový je i „Soukromý vesmír“ Heleny Třeštíkové (a proto je také podstatně odlišný od Reného, Katky i Marcely, jejích posledních třech filmů, které mapovaly z nějakého důvodu extrémní životní příběh jednoho protagonisty a naopak se mnohem víc podobá třeba „Manželským etudám“). Slogan filmu hlásá, že se jedná o „37 let v životě jedné rodiny“ a sama režisérka k němu říká: "Natáčet poklidně plynoucí všední život bylo vždycky mým filmařským snem. Už i proto, že je to mnohonásobně obtížnější a tím i lákavější než život plný zvratů." V životě rodiny Petra a Jany Kettnerových se toho skutečně moc „převratného“ nestane a ony velké dějiny jsou zde vlastně jenom na pozadí. Poklidné plynutí rodinného života je do historického kontextu zasazeno skrze několik archivních záběrů (cinkání klíčů a všechny takové ty v podstatě povinné okamžiky v životě generace našich rodičů, které moje generace také povinně zná z filmového plátna v mnoha více či méně sugestivních zpracováních), dobové televizní zpravodajství a dvě zdánlivě náhodné, ale ve výsledku velmi dobře fungující postranní linie – kariéru Karla Gotta a cesty člověka do kosmu. U té druhé není pochyb, proč jí režisérka zvolila (Honza Kettner chtěl odmalička být kosmonautem), u té první už to není tak jednoznačné a mám vlastně trochu problém si domyslet, co má s poselstvím příběhu společného Mistrův názor na užívání LSD (kromě toho, že to je nadmíru zábavná absurdní vložka). Helena Třeštíková je však natolik filmařsky zdatná, že se jí to celé podaří propojit do víceméně konzistentní odpovědi na věčnou otázku „jací jsme, byli jsme a budeme“.

Film začíná narozením Honzy (původně 15-minutové školní cvičení režisérky během kterého vznikl nápad na celý film) a postupně sledujeme peripetie stěhování od prarodičů a vytváření samostatného bydlení, hledání práce, narození obou dcer, politický převrat, další stěhování, dovolenou v Chorvatsku, narození vnoučat…vše pečlivě zdokumentované nejen kamerou, ale i deníkovými zápisy otce rodiny Petra, které celý „příběh“ drží pohromadě. Jedinou tak trochu vymykající se postavou je syn Honza, který na rozdíl od svých sester odmítne obvyklý životní úděl studium – práce – děti a po období rebelujícím i hledačském nakonec zakotví po boku starší přítelkyně ve Španělsku, kde ho natáčí režisérčin syn Tomáš. Navzdory onomu sloganu je tedy nakonec film vlastně nejvíce ze všeho příběhem Honzy a jeho životní přešlapy a osudy na mě nakonec nejvíc působily jako ona pomyslná spojnice mezi „velkými“ dějinami a „malým“ člověkem. Ale dost možná je mu ve filmu věnováno nejvíce prostoru prostě proto, že v jeho případě bylo nejvíce co točit.

A zde se také asi dostáváme k tomu nejdůležitějšímu – Helena Třeštíková nám sice předkládá asi poměrně věrný obraz toho, jací jsme byli, jsme, možná i budeme, ale bylo by velikou chybou si z jejího filmu odnést pouze takhle banální poznání.  Je to sice i na téhle rovině velmi zajímavá podívaná a na to, že se na plátně vlastně většinu času tak nějak nic neděje, nuda nepřipadá v úvahu, což je především pocta střihačům ( dohromady prý nakonec bylo nutné sestříhat téměř 50 hodin materiálu, práce trvala na 100 dní a režisérka sama označila střihačskou práci na „Soukromém vesmíru“ za nejnáročnější, jakou kdy zažila). Ale mnohem podstatnější mi připadá jiná otázka, kterou jsem po celou dobu sledování filmu měla na jazyku a Helena Třeštíková ji nakonec sama na tiskovce po skončení projekce jednoduše zformulovala – do jaké míry se člověk identifikuje se světem, do kterého se narodí?

Podle oficiálního textu distributora i všech tiskových materiálů má být „Soukromý vesmír“ optimistickým filmem. Ve srovnání třeba s tou Katkou jistě je, přinejmenším jeho konec je optimistický – není vlastně nic pozitivnějšího než se dívat na poklidné a krásné stárnutí páru, který spolu vydržel být celý život, vychovat tři děti a dostal se do stavu, kdy si prostě jenom užíváte to, co máte a nic dalšího už nepotřebujete. Jana Kettnerová sama přiznává, že dnes už by to všechno možná bylo mnohem složitější – volba mezi dětmi a kariérou a vůbec kariéra samotná, některé volby zkrátka za minulého režimu nebyly na pořadu dne a v jistém smyslu to bylo možná jednodušší. Ale na oněch 37 letech jedné rodiny je krásně vidět, že ať už možnosti máme nebo nemáme, volíme v jistém směru podobně…protože náš soukromý vesmír je nám nakonec vždycky celým vesmírem, protože nejspokojenější je vlastně nakonec to klidné stáří po boku milovaného člověka. A může to tak samozřejmě být. Ale pro mě zůstává nejsympatičtější postavou právě hledač Honza, který se od předem nalinkované cestičky alespoň trochu odklonil a proto je na jeho příběhu něco hodného zaznamenání. V tom smyslu, v jakém odpovídá na onu vyše zmíněnou otázku po míře naší identifikace se světem, který je nám dán, není „Soukromý vesmír“ jenom optimistický film, ale také velmi znekliďňující výpověď o tom, jak lpíme na svých soukromých vesmírech a ty veřejné nás často nechávají lhostejnými, jak málo někdy očekáváme od sebe i od života a jak málo přemýšlíme o tom, že vlastně máme volbu a že naprostá identifikace nemusí být jedinou možností. Možná budu vypadat jako nějaký podivně depresivní rýpal a naivní idealista, který nedokáže docenit mír a klid rodinného štěstí a chtěl by hledat nějaké vyšší principy či co…to bych nerada. Všichni hrdinové filmu mi totiž byli docela sympatičtí a často jsem v nich poznávala sama sebe a své blízké. Ale upřímně se musím přiznat, že jsem se cestou z kina místo uspokojivých meditací o tom, jací tedy jsme, odávala spíše mnohem méně uspokojivým meditacím na téma „ to jsme opravdu takoví?“

Jestliže je tedy úkolem dokumentárního filmu „přinášet permanentní zpětnou vazbu, klást otázky, které nevedou k relativizaci a zostřovat naše vnímání “, jak tvrdí odborník nejpovolanější, ředitel jihlavského festivalu Marek Hovorka,  splnila Helena Třeštiková tento úkol opět na jedničku.

Kdy a kde dávají film: Soukromý vesmír

21.1.2012 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout