Knižní tip: Kelly Linková a její podivné povídky

„Sama ženská na cestách tvrdě zkusí. Jedna šla pěšky na východ od slunce a na západ od měsíce , hledala milence, který ji opustil, protože mu ukápla lůj na pyžamo. Prošlapala nejméně jedny bytelné železné boty, než ho našla. Věřte nám, nestál za to. Jak myslíte, že to dopadlo, když do sušičky zapomněla nalít aviváž? Prádlo je tvrdé, cesty jsou tvrdší. Zasloužíte dovolenou, máte se ale samozřejmě na pozoru. Vy máte pohádky přečtené. My je máme prochozené, my se vyznáme.“

I takhle může vypadat letáček cestovní kanceláře. Ve světě americké spisovatelky Kelly Linkové je možné všechno. Gerda uražená a naštvaná na Káje, protože jí utekl s tou Sněhovou courou a když ho pracně našla a prošla kvůli tomu bosa celý svět, tak první, co udělá, že okomentuje její nové kozačky. Otec Vaší nové přítelkyně se ukáže být profesionálním výrobcem nosů. Svých vlastních. A co teprve matka...a její psi. A věděli jste, že do Hádu se dá dojet metrem? Jeden neopatrný nedělní výlet k moři za čerstvým vzduchem a ani Vám nic jiného nezbývá...

Prvotina Kelly Linkové „Dějí se i větší podivnosti“ (Stranger Things Happen, 2001, č. Argo 2008) má skutečně výstižný název. Je to knížka plná podivností popsaných s takovou lehkostí a samozřejmostí, že máte pocit, že se dějí naprosto běžně a neustále. Jedenáct povídek představuje – jak už ukázka na začátku napovídá – vlastně takové pohádky pro dospělé. Pohádky, které byste dětem asi číst nemohli, protože se v nich sem tam objeví trochu moc reality (autorka je dobrá pozorovatelka nejen partnerských vztahů) zkombinované s takovou dávkou podivné představivosti, že byste své drobotině nejspíš pořádně zamotali hlavu. Ze života dobře odpozorované momenty se týkají někdy na první pohled běžných lidí, kteří se dostanou do neobvyklé situace (jako třeba student Carrol v povídce „ Jak voda černému psovi po hřbětě“ nebo Eda z „Hodin létání“) nebo na první pohled neobvyklých bytostí, které ovšem řeší překvapivě běžné situace ( především moje naprostá favoritka Gerda v povídce „ Na cestách se Sněhovou královnou“). Postavy z povídek jsou tak živoucí, jako kdybyste je potkávali každý na schodech domu, v trafice a někdy i ve vlastním bytě a přitom jsou fantastické, neskutečné a snové a něčím připomínají ty kouzelné pohádky z dětství...

Kelly Linková má však i jiné předností než originální fantazii a to především i originální jazyk – zachází se slovy se samozřejmou lehkostí, její psaní je civilní a poetické zároveň, jako by házela slova na papír tak, jak jí napadala a už po sobě ani nečetla, co napsala, protože žádné cenzury tady není potřeba.

„Eda upírala oči na pozlacenou ptačí klec, opuštěně stojící na kloubové muří nožce. Peří se chytalo v mřížích jako v cedníku.“Co teď?“ hlesla.“Vypařím se nebo zmizím mávnutím kouzelného proutku? Nemůžu normálně odejít?“
„Dveřmi ne“, krotila ji Rose.“ Je na čase, aby ses i ty proletěla“. Vystoupila na parapet a schoulila s v plášti jako velké černé křídlo pod tíhou měsíce. „Tak pojď“ natáhla ruku k Edě.“Nebo se bojíš?“
Eda se ruky chopila.“Nebudu se bát,“ řekla. Vylezla na římsu vedle Rose a postavila se špičkami k měsíci, zády k brkům drhnoucím o stěny a strop. Neotočila se a vykročila z okraje známého světa.

Shodou okolností den poté, co jsem knížku „Dějí se i větší podivnosti“ dočetla, jsem vyrazila do kina na Gilliamovo „Imaginárium doktora Parnasse“. A napadlo mě – četl už Gilliam Kelly Linkovou? Jsem si jistá, že by se mu její podivnosti musely hrozně líbit.