Když oči nepomohou aneb Neviditelná výstava

Když oči nepomohou aneb Neviditelná výstava 

Už nějakou dobu probíhá v pražské Novoměstské radnici výstava s názvem Neviditelná. Co to znamená? Podiví se každý, když si poprvé přečte označení výstavy. Časem ale pochopí, co se za slovem "neviditelný" skrývá. Pochopí to dokonce lépe, než si je v první chvíli vůbec schopen představit.

Se zvláštním pocitem a neurčitým očekáváním jsem i já vystoupala do druhého patra radnice na Karlově náměstí. Nejprve jsem měla možnost seznámit se s částí expozice, která návštěvníkovi představí Braillovo písmo, mluvící hodiny, váhu či tlakoměr.

Skutečné dobrodružství však začalo až za hrubým tmavým závěsem. Svět zmizel. Člověk vůbec netušil, kde je, kam má jít, jak to vypadá okolo. Oči se marně snažily najít záchytný bod, podle kterého by se mohly zorientovat. Najednou se ze tmy ozval hlas. Příjemný hlas, který naší skupince pomohl najít zeď. Jak rád jí každý z nás ucítil pod rukama. Konečně nějaký opěrný bod! Uklidňující hlas nám zatím vyprávěl příběh vzniku této jedinečné výstavy.

V Německu přišel mladý novinář o zrak. Jeho milující manželka se snažila pochopit, jak se asi cítí, jakým způsobem vnímá svět kolem. Nechala proto v jejich bytě zatemnit všechna okna a učila se společně se svým manželem žít jako nevidomá. Na základě tohoto příběhu vznikl koncept Neviditelné výstavy, která se už objevila v několika státech Evropy a jejich hlavních městech. V Maďarsku zaznamenala dokonce takový úspěch, že se místo plánovaného půl roku v Budapešti usadila natrvalo.

Po zajímavém povídání pro naší malou skupinku ztracenou ve tmě začíná další zkouška. Vyrazit pomalu do neznáma. Zpočátku jdeme velmi pomalu, někdy do sebe narazíme. Dostáváme se ke dveřím. Najít zvonek není vůbec jednoduché. Avšak podaří se nám to a vstupujeme do bytu. Procházíme místnostmi a k představě, jak to tam asi vypadá, nám musí stačit smysly, jako je hmat, čich a sluch. Přidržujeme se stěn a pozorně posloucháme našeho průvodce, který vždy ví, kde se nacházíme. Jak je to možné?

Ocitneme se na ulici, kde je hluk. Troubení aut je slyšet ze všech stran. Kam teď? Město je tak nebezpečné. Jen přejít přes ulici chce velkou odvahu. Najednou si uvědomíme, že náš krok je jistější než na začátku, jdeme rychleji, řídíme se hmatem a sluchem. Jako kdyby začaly tyto smysly přebírat funkci zraku, na kterou jsme v normálním, vidtelném světě zvyklí se spoléhat z 80%.

Během našeho krátkého putování po neznámém světě nevidomých máme možnost navštívit rovněž hájenku, les, výstavu umění či kavárnu. Průvodce je nám velkou oporou, bez kterého bychom byli ztracení. Návštěvník mu naprosto důvěřuje. Musí, nic jiného mu ve světě, kde vládne věčná tma, nezbývá.

Po hodině se znovu dostáváme do osvětleného prostředí, které je nám tak dobře známé. Přivíráme oči, aby si znovu zvykly na světlo. Teď teprve máme možnost prohlédnout si našeho průvodce, pro kterého však "neviditelná výstava" nekončí. Jemu oči v životě nepomáhají. Avšak jeho ostatní smysly jsou daleko vyvinutější než ty naše. Tito lidé proto mohou prožít plnohodnotný a krásný život. A já se od naštívení jejich záhadného světa už umím lépe vcítit do pozice nevidomých lidí, více je pochopit a pokud to bude potřeba i pomoci.

Od dubna zhlédlo Neviditelnou výstavu už přes 10 000 lidí a já doporučuji, abyste se stali jedním z dalších tisíců lidí, kterým tato výstava změní pohled na svět.

| Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout


Mohlo by se ti líbit...

Tento článek ještě nikdo nehodnotil. Buď první!