Jinak nepříliš lákavá metropole české Vysočiny se během posledních patnácti let vždy na podzim stává významným místem na festivalové mapě. Patnáctka je celkem úctyhodné číslo a organizátorům festivalu nelze upřít několik nesporných úspěchů, kterých během těch let dosáhli – Mezinárodní festival dokumentárních filmů v Jihlavě je v českém prostoru počinem zcela jedinečným a přinejmenším co se týče jeho profesionální části (East European Fóra, prezentací v rámci Doc Launch a především trhu East Silver) jeho význam rozhodně přesahuje hranice republiky.

I letošní ročník nabídne bohatý program, jehož jádro tvoří čtyři soutěžní sekce. Cena o nejlepší světový dokumentární film je udílena v rámci sekce Opus Bonum, které nabídne 16 nejvýraznějších dokumentárních počinů ze světové produkce posledních dvou let – od autobiografických zachycení života ve velkoměstě přes portréty indických vdov k hřbitovu, který po sobě zanechává mexická narkomafie. V sekci Mezi moři se soutěží o nejlepší dokumentární film střední a východní Evropy a země původu se částečně odráží i ve výběru témat (animovaný celovečerní dokument polské režisérky Ancy Damian „Crulic – Cesta na onen svět“ o muži, kterému nebyla nikdy prokázána vina a přesto zemřel ve vězení, zachycení současné Gruzie skrze život v jednom domě ve filmu "Bakhmaro" nebo sonda do života obyvatel maďarského uprchlického tábora...). České dokumenty potom soutěží v sekci Česká radost, které se v rámci projektu nazvaného výmluvně „Česká radost v českých kinech“ následně dostanou i do kinodistribuce a nakonec mají svou vlastní soutěžní sekci nazvanou Fascinace i experimentální dokumenty. Profilové programové sekce pak mapují několik důležitých a navýsost aktuálních témat jako je vztah mezi Izraelem a Palestinou (zábavné pokoukání pravděpodobně nabídne sekce Zoon Politikon přinášející pohled na současnou českou politickou scénu) a přinášejí retrospektivy významných osobností (letos například Vittorio de Seta, kterému bude na festivalu také udělena cena za přínos světové kinematografii).

Jubilejní patnáctý ročník festivalu také nabídne několik novinek, z nichž je potřeba vystihnout především dvě: speciální fokus na málo známý a rozšířený žánr rozhlasových dokumentů a aktivitu tzv. Inspiračního fóra, která stojí na zajímavé myšlence, že je potřeba podporovat nejen financování projektů, které mají zajímavé téma, ale nemají peníze na jeho realizaci, ale i rozvíjení témat, o jejichž realizaci se zatím nikdo nezajímal. Kurátor fóra Filip Remunda tak pozval tři zajímavé osobnosti s různých koutů světa a s různým zaměřením (kubánského spisovatele Carlose A.Aguileru, indického experta na rozvoj vzdělávání Y.A. Padmanabha Rao a členy ruské provokativní umělecké skupiny Vojna), kteří budou mít za úkol společně s přítomnými filmaři hledat nová zajímavá témata a iniciovat diskuze.

Festivalové heslo letos nahradila výzva: za propuštění iránského filmaře Jafara Panahího, jehož film s enigmatickým názvem „Toto není film“ se bude na festivalu promítat a jehož příběh už doslova obletěl svět. (Jak s tím souvisí festivalový vizuál a nakonec i znělka, která je tak symbolická, že bez příslušného výkladu může působit lehce absurdně, mi sice úplně jasné není, ale budiž).

Ředitel festivalu Marek Hovorka říká, že úkolem dokumentárních filmů je neustále klást otázky a zajišťovat zpětnou vazbu, ale že množství informací v nich obsažené nás nemá paralyzovat, naopak zostřovat naše vnímání. Při pohledu na ty stovky filmů v programu je nasnadě otázka, zda je to vůbec možné – záleží samozřejmě na osobních preferencích, ale při podobném záměru lze jen těžko (z pohledu běžného diváka) jít do hloubky a k jádru věci tak, aby skutečně vznikla zpětná vazba. Faktem však je, že ono „zostřené vnímání“ je potřeba, často v naší společnosti zoufale chybí a dokumentární filmy jsou ideálním způsobem, jak jej pěstovat. Takže tedy – na viděnou v Jihlavě.