Nekonečná fantazie Terryho Gilliama v Imagináriu doktora Parnasse
Poslední film nejslavnějšího z Monty Pythonovy party vzbudil emoce ještě před tím, než byl vůbec dokončen – nejčastěji se o něm totiž psalo v souvislosti s úmrtím jednoho z hlavních představitelů Heatha Ledgera. Gilliam chtěl původně díky tomu natáčení ukončit – nebyla by to ostatně první katastrofa, která ho kdy postihla během natáčení; o tom, jaký osud stihl jeho zamýšlený film o Donu Quijotovi dokonce natočil skvělý dokument Ztracen v La Mancha. Nakonec se ale rozhodl využít tragické situace ve prospěch filmu a Ledgerovu roli svěřil hned třem dalším hercům, takže se nakonec na plátně v jedné roli s Ledgerem střídají Johnny Depp, Jude Law a Colin Farrell. A z Imaginária doktora Parnasse se tak stala ta nejlepší filmová pocta zesnulému talentovanému Australanovi, jakou si vůbec mohl přát.
S tajemným doktorem Parnassem se setkáváme na předměstí současného Londýna, kde za sychravé noci otevírá své Imaginárium a zve náhodné kolemjdoucí, v tuto chvíli především opilou mládež vycházející z okolních barů, na nevšední zážitky, projdou-li tajemným zrcadlem na jeho pódiu. A hned tato úvodní scéna nás nenechá na pochybách, že Gilliam se po mírně rozpačité Kletbě bratří Grimmů vrátil do formy - zážitek opilého mladíka za tajemným Parnassovým zrcadlem je několikaminutovým snovým úletem, okouzlujcím a děsivým zároveň. A to je teprve začátek... Zároveň je divákovi takto hned v úvodu dáno na vědomí, že dr. Parnassus a jeho pomocníci – mladík Anton, trpaslík Percy a doktorova mladičká dcera Valentina – nejsou jen tak nějací pouťoví kejklíři. Postupně se dovídáme o tom, jak Parnassus přišel ke své nesmrtelnosti, ke své dceři i ke svému Imagináriu a proč by měl o Valentinu zase přijít – a ano, skutečně v tom má prsty ďábel. Ten se ovšem v civilu jmenuje dr.Nick, má tvář a hlas Toma Waitse a je to zatraceně sympatický pekelník – zkrátka takový švihák v nejlepších letech, co se rád baví a ze všeho nejradši se sází. A právě o další sázku mezi dr. Nickem a dr. Parnassem se tu jedná – kdo první skrze Imaginárium uloví pět lidských duší, získavá Valentinu. A v této chvíli navíc vstupuje do příběhu cizinec, kterého Valentina s Antonem najdou oběšeného pod mostem a on záhadně obživne. A přesto, že Valentina je jím od první chvíle okouzlena, Anton tuší, že s ním nebude něco v pořádku...
Tolik o příběhu. Kdo zná Gilliama, ví, že to nebude jen tak nějaká fantasy pohádka – byla by, kdyby stál za kamerou někdo jiný. Pro Gilliama je však pohádkový příběh jen rámcem, který dává prostor jeho podivuhodné fantazii, aby vytvořila svět za zrcadlem, snový a strhující a zároveň chvílemi totálně „montypythonovsky“ ujetý. Imaginárium se mění podle toho kdo do něj vstoupí, přizpůsobuje se nejtajnějším snům a přáním příchozích a tak je ona krajina za zrcadlem pokaždé jiná, i ďáblovy nástrahy v ní na sebe berou různé podoby. A každá z těch podob je dechberoucí, děsivá, ulítlá a krásná. Jestli Imáginárium něco připomíná, tak jsou to Gilliamovo slavné animované znělky Monthy Pythonových televizních skečů, ale jinak je to něco, co jste nejspíš ještě neviděli a hned tak neuvidíte – takhle to zkrátka dopadá když je dobrý režisér také talentovaný výtvarník s naprosto originální fantazií.
Co se týče hereckého obsazení – veterán filmového plátna Christopher Plummer se své role Parnasse zhostil se ctí a důstojností a maličký Verne Troyer v roli Percyho mu zdatně sekunduje. Valentinu hraje u nás neznámá britská herečka Lily Cole a nutno říct, že role jí sedí přesně – je krásná, ale netuctová, hravá a přitom ne povrchní. Představitel Antona Andrew Garfield – českému publiku taktéž zatím neznámý – podává také zajímavý výkon, ovšem vrcholem filmu je – jak jinak – herecký koncert všech čtyř představitelů Tonyho. Nejvíce na plátně uvidíme Ledgera a nezbyde nám, než litovat, že už si ho v žádné další roli neužijeme. Role cizince Tonyho by pro něj byla jistě důstojným rozloučením. Z trojice dalších herců pak dostává nejvíce prostoru Colin Farrell, a ač je výborný, pro mě osobně je vrcholem kreace Johnnyho Deppa – tohle je totiž přesně film pro něj. Kdyby tam nehrál, pravděpodobně byste si říkali „ v tomhle filmu měl hrát Johnny Depp“.
Jistě lze ve filmu hledat i další roviny, nad motivem světa proměňujícího se podle přání a představ poutníka, který do něj vstupuje, by se dalo diskutovat a filozofovat dlouho a to co z něj ve finále filmu vytvoří Tonyho pokřivená mysl je vcelku nemilosrdnou a brutálně vtipnou karikaturou současné reality (prozradím jen to, že se dozvíme něco o afrických dětech, médiích a ruské mafii), ale myslím si – nebo vlastně spíše doufám – že o tom to není. Že je to prostě jen výbuch nespoutané fantazie a nic jiného. Cokoliv dalšího by vlastně možná kazilo dojem. Fakt, že Gilliam je chytrý a zajímavý režisér a navíc bývalý Monthy Python, takže prostě netočí filmy s hloupou a nudnou zápletkou a trapnými dialogy, je takový zásadní a velice přijemný bonus.
Škoda, že se to samé nedá říct třeba i o Jamesi Cameronovi – v Avatarovi prokázal, že fantazie má také na rozdávání, jenže ji zabalil do mnohem tuctovějšího hávu a na příběh a dialogy už mu pro samou výpravnost síly nezbyly. Gilliam zvládá oboje, ale tolik peněz tím stejně asi nikdy nevydělá.
Jestli Vám to tak jako mě připadá nefér, vyražte do kina!
