V případě novopečeného filmu Alois Nebel bylo jasné od samého začátku, že ho nemine osud stát se fenoménem. Od začátku znamená od první zprávy o tom, že se o rodákovi z Jeseníků stvořeném společnou myslí Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 kdysi v devadesátých letech v žižkovské hospodě, něco natočí. To „něco“ je poněkud těžko zařaditelné: neměl to být film v pravém smyslu toho slova, díky speciální technologii rotoskopie (nám všem známé z dob „Valčíku s Bašírem“) má snímek nakonec mnohém blíž k původnímu komiksu. Už několik měsíců před premiérou se o Nebelovi mluvilo ve velkém, v Karlových Varech se prezentoval pompézně jako trumf roku, a na Facebooku se zakládaly skupiny čítající tisíce fanoušků. Teď, několik dní před oficiální premiérou, po nebývalém úspěchu v Benátkách (film zařazený do hlavního programu byl přijat publikem velice vřele) a silném ohlasu v jesenickém kině, které vyhrálo možnost slavnostně promítnout snímek týden před oficiálním začátkem distribuce, napětí doprovázející tento rozporuplný počin režiséra Tomáše Luňáka téměř cítíte ve vzduchu.

První rozporuplnost filmu spočívá v jeho pro české prostředí unikátním formátu. Studio Tobogang, které má na svědomí vizuální podobu Aloise Nebela, předvedlo na tiskové konferenci ukázku vlastní tvorby - záběry vysvětlující, jak je každý malý detail natočeného materiálu převáděn do konečného formátu. Práce na pouhém pokývnutí hlavou Miroslava Krobota alias Nebela, zabrala často několik dnů, za což umělcům ze studia Tobogang patří obrovská poklona. Převádění do výsledné podoby probíhalo v pěti etapách.

Nejdřív se natočený fragment, ve kterém kameraman záměrně volil ostřejší světlo, aby zesílil kontrast, převáděl do černobíla. Další etapu obkreslení měli na svědomí výtvarníci ze studia: vrásky každé postavy byly zvýrazněny pro nabytí charakteristických rysů, dle kterých můžeme ve výsledném formátu poznat toho kterého herce. Následně se do fragmentu – postavy – přidávají světlé a šedé tóny. Mezitím kreslíři pracují na pozadí, kdy převádějí pomoci Photoshopu jednotlivé prvky do kontrastního černobílého pojetí, retušují rušivé elementy a rozdělují prostředí do vrstev. V další etapě přichází na řadu animátoři, kteří ve speciálním programu přizpůsobují obrázek na pohyb herce, jenž se „promítá“ v reálném čase pod nakresleným návrhem – tomuto procesu se říká „práce s maskami“. Následují finální úpravy: spojení pohyblivé postavy s pozadím a tzv. Layout – propouštění struktur z reálného záběru a nakonec vrstvení animace a efektů v programu Adobe After Effects. Tak slunečná atmosféra natočené epizody se v mžiku (respektive během několika dní náročné detailní práce) mění na ponurou. Písně „Mimosezóna“ anebo „Stínohry“ z pera Jaromíra 99 jen dokreslují depresivní černo-šedo-bílou zimní atmosféru Jeseníků.

Rozpočet snímku dle producenta Pavla Strnada byl překročen třikrát, což z filmu opět dělá unikát svého druhu. A to ani nezmiňujeme o postprodukci, jež se protáhla na dlouhé tři roky, které jsou v porovnání s 30 natáčecími dny více než výmluvné. Nelze přehlédnout fakt, že producentský tým se opravdu postaral o hvězdnou hereckou „sestavu“, která k filmu přiláká i ty diváky, kteří by se normálně na tolik alternativní počin zdráhali vypravit. Chcete zjistit, zda se Rodenovo kouzlo osobnosti promítlo i do překreslené postavy? Od čtvrtka, 29. září, tu možnost dostanete.

Hodnotit snímek z hlediska úspěšnosti je věc jedna, ovšem ho hodnotit z hlediska náplně je něco jiného. Vždycky bude určitý rozdíl, zda film posuzuje vášnivý fanoušek komiksu, který má originálního „Aloise“ načteného tak, že mu bude bít do očí každý menší detail neodpovídající předloze, nebo „laik“, jenž jde na film hlavně proto, že „se o něm hodně mluví“. Přiznám se, že jsem někde uprostřed. A tak možná nepostřehnu jisté momenty, jež fanouška spolehlivě rozčílí, a nepoznám rozdíl mezi Aloisem tištěným (dle zarytých fandů ukecaným a nekonformním) a Aloisem filmovým. Autoři scénáře (nedopatřením nebo šťastnou prozřetelností – to už posuďte sami – stejní jako autoři původní předlohy) uznávají, že Krobotův Alois je mnohém spíše alter-ego pána herce, nežli postava komiksu, která původně měla připomínat Rudišova zesnulého dědečka. Miroslav Krobot dle slov producenta byl obsazen dříve než režisér Luňák z prostého důvodu: nikdo jiný, kdo by se stejně dobře hodil na roli Nebela, prostě neexistoval. Ve chvíli, kdy pán Krobot potvrdil svou účast, musely zmizet i mnohé klíčové charakteristiky postavy Aloise: zkrátka některé jeho povahové rysy s hercovým minimalistickým charismatem nebyly slučitelné, čímž hlavní postava nabyla zvláštního kouzla, fanouškům komiksu možná dost cizího a těžko zařaditelného.

Každému snímku natočenému dle knižní předlohy jsou ostatně vytýkány stejné věci: zkrácený syžet, (dle některých) nešťastný výběr scén a již zmíněna nepodobnost herců hlavním postavám. A co „nezaujatý pozorovatel“? Ač nebude příběhem ohrnut, má šanci být příjemně překvapen. Hodina a půl stopáže plyne sice pomalu, ale naštěstí nikde nevázne, což je pro adaptaci velké plus. Napětí je udržováno periodickými záblesky Nebelovy choré mysli, které rozptylují a navazují ten nezbytný pocit „tajemna“, jenž vydrží až do poslední chvíle rozluštění velkého tajemství rodin Nebelů a Wachků.

Těžko říct, jestli je Alois Nebel určen pro „průměrného“ diváka, toho, kdo zvyšuje statistiky sledovanosti filmům jako je „Muži v naději“, nicméně pro toho, kdo o Nebelovi alespoň jednou slyšel, bude rozhodně lákavou příležitostí uvidět fenomén české porevoluční literární tvorby na plátně. Rudiš a Jaromír 99 se na tiskové konferenci přiznali, že původně vymýšleli komiks jako undergroundovou „věc“ pro pár kamarádů. Když se prvního dílu „Bílý potok“ prodalo na 7,5 tisíc výtisků, prý se nestačily divit. Film Alois Nebel nejspíš postihne stejný osud: formát a původní příběh, který „sedne“ jen několika skalným fandům, má i přesto šanci na úspěch díky svému fenomenálnímu pochodování po světových festivalech a vyloženě nátlakovému marketingu po republice. V novince ovšem hráje prim novátorská na české poměry technologie rotoskopie, jejíž unikátnost a komplikovanost, stejně jako tříletá práce animátorů a výtvarníků široké veřejnosti málo (či vůbec) známých, bohužel zatím zůstává jenom materiálem na "film o filmu". Po návštěvě kina se vysvětlují nejasné momenty, mluví se o hercích a příběhu, nikoli o postprodukci - toť škoda v případě daného snímku. Věřím ale, že dopad na českou společnost film Alois Nebel bude mít nezanedbatelný - ať už se ujme vzdělávácí role, nebo role inteligentní zábavy - a to je přece to, o co jde především.

Kdy a kde dávají film: Alois Nebel

29.9.2011 | Jana Krivenkaja Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout