Když dva dělají totéž, není to vždy totéž – známá ohraná pravda. Filmů o konci světa už bylo natočeno tolik, že můžeme s klidným svědomím říci, že se jedná o filmařsky i divácky velice vděčné téma. Fanoušky Drtivých dopadů, Ledových bouří a jiných podobných podívaných je však potřeba hned na začátku upozornit, že v Melancholii Larse von Triera nehraje žádná akční hvězda, vůbec se tam nestřílí, jen velmi málo běhá a křičí a hlavně (je to hned v první scéně, takže si to s klidem dovolím prozradit) – planeta není na konci zachráněna, Bůh nežehná Americe a láska a pravda nezvítězí nad lží a nenávistí. Naopak – běsi (v přírodě, v režisérově hlavě, v divákově hlavě?) zvítězí nad vším ostatním a je to fantastický zážitek.

Dánský filmový kouzelník Lars von Trier ještě nikdy nenatočil dva filmy, které by byly stejné (pomineme-li „divadelní“ dvojici Dogville a Manderlay, kde to bylo záměrem), přesto je však jeho autorský rukopis zcela rozpoznatelný a nesrovnatelný s ničím jiným v současné kinematografii. Když se proto začalo proslýchat, že jeho nejnovější počin je vlastně katastrofická sci-fi, všem bylo hned jasné, že to nebude jen tak. A ona to vlastně nakonec ani sci-fi není – možná trochu fantasy, možná jen lehce surrealistická apokalyptická vize. Příběh dvou sester Justine (Kirsten Dunst) a Claire (Charlotte Gainsbourg) je rámován onou apokalyptickou rovinou – srážkou Zěmě s obří (většinu času modrou) planetou Melancholia. Vzhledem k tomu, že film začíná zhruba desetiminutovou sekvencí záběrů podbarvených hudbou z Wagnerova opusu Tristan a Isolda, které v bravurně „výtvarně“ komponovaných záběrech představují právě finální srážku dvou planet, hned od začátku víme, jak to dopadne – špatně. Takže o to tady vůbec nejde a jako ona výše zmiňovaná katastrofická sci-fi by Melancholia ani náhodou neuspěla. Trier na této rovině příběhu nebuduje žádné napětí, pouze se vyžívá v esteticky tak dokonalých obrazech, že to hraničí s kýčem. Takže pokud vás bavil ten Drtivý dopad, tady pšenka nepokvete a budete se pravděpodobně k smrti nudit. Další rovina filmu je psychologická a rozebírá vztah depresivní Justine a relativně normální Claire. První polovina je vyprávěna očima Justine a začíná krásnou a opulentní svatbou s nesnesitelně krásným Michaelem (Alexander Skarsgard). Právě tahle polovina filmu také nejvíce připomíná Trierovo „domovské“ Dogma 95 a Vinterbergovu Rodinnou oslavu – i tady se ukáže, že většina lidí na rodinné sešlosti je tak trochu úchylná, nevěsta vůbec není taková sladká princezna jak ze začátku vypadá a dokonale blonďatý pár spolu pravděpodobně nebude žít šťastně až do smrti. A taky je to ta část, u které je sem tam šance se upřímně zasmát (u mě osobně to měla nejvíc na svědomí cynická nevěstina matka v podání Charlotte Ramplingové). Druhá polovina filmu patří Claire a objasní nám i něco o tom, proč se Justine v té první polovině chovala tak nepochopitelně a místy nesnesitelně. Je to tak trochu jako skok do jiného filmu – podmanivá obrazová sekvence ilustrující zánik světa, která uváděla „Justininu“ část, je zde nahrazena racionálním výkladem Claiřina manžela Johna (Kiefer Sutherland), který nám vcelku věcně a jasně vysvětlí, jak se to s tou srážkou planet vlastně má z vědeckého hlediska. A pak už jen sledujeme několik lidí, kterak na terase u dalekohledu na ten konec světa čekají. A on přijde – a přestože je tak očekávaný, i jenom minimálně vnímavému a citlivému divákovi vyrazí dech.

Je-li Melancholia jako sci-fi thriller nuda, jako psychologická studie vztahu dvou sester je přinejmenším značně klišovitá. Spoustu lidí se v ní pravděpodobně bude snažit najít rovinu filozofickou, nicméně ta je vyjádřena v jedné poměrně banální větě o tom, že život na Zemi je zlý a proto její zničení nebude vlastně nikomu vadit (byť – kdybychom se rozhodli pojmout tuhle lidumilnou tezi za stěžejní v rámci příběhu – to vlastně tak nějak ospravedlňuje zbytek děje, tedy fakt, že proti katastrofě se zde nebojuje, ona samotná nemá žádné zdůvodnění a prostě jenom nějak přijde a všechno zničí, na rozdíl od většiny filmů s podobným námětem, kde se tak nějak implicitně vychází z toho, že za záchranu planety se vyplatí bojovat). A jak už jsem psala, po stránce estetické film místy hraničí s kýčem. Výsledek je však přes všechno výše uvedené maximálně působivý, podmanivý a – to především – tak krásně přenádherně melancholický, až to bolí.

Lars von Trier zkrátka zase ukázal, že se do žádné recenzentské škatulky prostě nevejde. Můžeme se dohadovat o tom, kam Melancholii zařadit v rámci jeho tvorby – určitě spíše k Prolomit vlny a možná Antichristovi než například k Idiotům nebo Dogville. A můžeme taky dlouho hloubat nad tím, co tím vlastně chtěl básník říci a dostat se třeba i k tomu, jakou souvislost mají jeho nedávné skandální výroky o Hitlerovi s rozmáchlou romantickou estetikou (navíc podbarvenou tím Wagnerem), která je ve filmu přítomná téměř v každém záběru. Ale trochu se obávám, že u tvůrce, jako je právě Trier, nemají podobné úvahy moc smysl – nikdy se nedozvíme, co z toho myslí vážně, co z toho se děje v jeho hlavě, co z toho je skutečné, co tím myslel a jestli tím vůbec něco myslel nebo mu prostě jenom šplouchá na maják. A takové jsou vlastně i všechny jeho filmy – geniální obrazové jízdy, které mohou dohnat k slzám nebo třeba jen k nechápavému zakroucení hlavou. Zkrátka buď mu to všechno „baštíte“ nebo ne (a nikdy se pravděpodobně nedozvíme ani to, jestli nám to Lars všechno takhle pěkně servíruje a čeká, zda to spolkneme i s navijákem a dobře se u toho baví nebo bere sám sebe smrtelně vážně). Patříte-li do první skupiny, dostanete od Melancholie přesně to, co jste chtěli – snový, fantastický, nesmírně působivý zážitek, po kterém se budete z kina domů nepřítomně vznášet v jiných dimenzích. Patříte-li do té druhé, asi zas jen zakroutíte hlavou (a podle míry sklonů k filmovým analýzám se pozastavíte nad způsobem, jakým režisér tu absurditu odvyprávěl). Já za sebe prohlašuji, že mu to každopádně žeru i s tím navijákem, vznáším se na vlnách filmového blaha a ještě asi nějakou chvíli budu. A je mi vážně fuk, jestli je Lars von Trier nacista nebo není, protože bez takových jako je on by byl můj život o dost chudší.

Možná nejlepším lakmusovým papírkem divákovy schopnosti vstřebat Trierův způsob vyprávění, potažmo vidění světa je ona pověstná jamka číslo 19 (stihla se stát pověstnou už den po české premiéře téměř ve všech diskuzních fórech a na všech filmových blozích) na golfovém hřišti, o kterém je explicitně řečeno, že má jamek pouze 18. Mě to ze všeho nejvíc připomíná onu závěrečnou scénu z Prolomit vlny, ve které začnou zvonit zvony, o nichž bylo předtím stejně explicitně řečeno, že tam v tom kostele prostě nejsou. Někdo chce vědět, kde se tam ta jamka/ty zvony najednou vzala/y a co to má sakra znamenat, někdo se (tak jako já) z těžko definovatelných důvodů vnitřně rozloží a možná u toho zamáčkne slzu, protože...je to krásné, je to nepochopitelné a je to zároveň všeříkající a pravdivé.

Tak si vyberte.

P.S: herecké výkony jsou skvělé a zasloužily by si chvály na mnoho odstavců, zvláště v případě Kirsten Dunst, jež za to také byla v Cannes náležite oceněna, ale nějak mi to vlastně v tom filmu nepřipadalo tak důležité.

Kdy a kde dávají film: Melancholia

27.5.2011 | MiaH Sdílej: Sdílet na FB Tweetnout